Reklama
 
Blog | Tomáš Brzobohatý

Duškovo extempore

Jaromír Dušek rozvířil vodu a rozhodnout se přidat k jeho aféře svůj názor není úplně jednoduché. Člověk se sotva ubrání, aby nebyl nějak zaškatulkován. Přesto si pár pocitů neodpustím.

 Dušek je zajisté huba nevymáchaná, ale ta dodatečná a nejméně vhodná replika „o strachu ohnou seí pro tužku“ se mi jeví také jako problém novináře, který ten rozhovor vedl. Když jsem dělával rozhovory s politiky, zažil jsem opakovaně, že použili jako doplnění na adresu jiných sexuální narážky. Někdy rychle řekli, „to tam ale nedávejte“. Někdy to neřekli, ale i tak jsem to tam nedal. Bral jsem to, že to byla charakteristika jen pro okamžité pobavení či uvolnění při delším rozhovoru. Vzpomínám si, že jeden ekolog řekl třeba na adresu jiného politika „on to myslí dobře, ale je to prostě chlap bez koulí.“ A slyšel jsem i narážky mnohem kurážnější. Rozhovor s takovou replikou by určitě nezapadl a stal by se citovaným a prodejným. Přesto si myslím, že něco takového novinář nemusí zveřejňovat.

   Slova „to tam ale nedávejte“ nejspíš odborář Dušek nepoužil, ale přesto novinář mohl jeho repliku vynechat. K odpovědi na otázku bohatě stačilo přece, co Dušek řekl v obecné rovině o protekčních vazbách mezi jmenovanými manažéry a politiky na základě sexuální orientace. Stačilo to, aby si čtenář udělal obrázek a mohl si vybrat, jestli bude Duška považovat za nevycválance, či naopak bude žádat po novinách, aby jeho informaci prověřily.

   Mirka Topolánka kdysi pronásledovalo, když použil v rozhovoru, a to shodou okolností na stejné straně sobotních Lidových novin, přirovnání k osvětimské lži. Tehdy Topolánek zpětně tvrdil, že okamžitě žádal redaktorku, aby dané přirovnání do novin nedávala, protože to byl úlet. Ona mu to prý slíbila, přesto se to v sobotních novinách objevilo. Těžko i zpětně říci, komu  víc tehdy věřit, jestli Topolánkovi, či druhé straně? Každopádně „osvětimská lež“ začala žít svým populárním životem a pro Topolánka nevděčným životem.

Reklama

  Další věc, která mi s Duškovým extemporem ne zcela sedí. Je ta vlna okamžitých rozhořčených a zásadových  reakcí politiků i novinářů na Duškova slova. Nevím, ale leckdy jsem slyšel od politiků v zákulisí narážky či gesta neméně problematická, a tak ta rozhorlená hra na korektnost zavání pokrytectím. Když to slyším třeba od politika, který na adresu jedné naší politické veličiny vykřikoval před naprosto cizími lidmi, že je geront, patřící do domova pro přestárlé a ne do vysoké funkce, když jiný hned po příchodu před natáčením televizní diskuse pojmenoval své oponenty různými kretény apod. Jiný se mohl přetrhnout ve vyprávění všelijakých anekdot a gest. Politici ani novináři ve svých výrazivech nebývají citlivky, mohli by být tedy i střízlivější v rozčilení, když něco odsuzují.

  Nechávám ovšem k diskusi, co je pro společnost nebezpečnější? Stav, kde občas padne ostré slovo či urážka i veřejně a řekněme nepokrytecky? Či ten stav, kdy podobné výrazy padají na běžícím pásu někde v zákulisí, ale pokud se jednou objeví veřejně, spustí se vlna mravokárných odsouzení? Svojí vlnovitostí působící pak nevěrohodně. Nevím, je to skoro kunderovské dilema.

  Jaromír Dušek svými ústy mohl ublížit a nejspíš i ublížil  jedné skupině obyvatel. To je jistě smutná pravda. Ale pokud tato skupina si dnes vymohla rovné postavení v zákoně s jinými skupinami, musí občas počítat žel i s nepřijemnými útoky. V minulosti byly leckým zesměšňovány a napadány jiné skupiny. Stačí si vzpomenout: “ pokud se dostane do čela nějakého ministerstva či státního podniku katolík, brzy je celá firma plná spřízněných bratrů“. Často tyto narážky psával například Miroslav Macek. Nepamatuji se, že by se někdo katolíků zasádně proti němu zastal a nikdo takové věty nepovažoval za něco naprosto veřejně nepřípustného. A přesto šlo o velmi podobnou formu napadení. Pokud někdo vyčetl třeba Lucii Talmanové, že se místopředsedkyní sněmovny stala jen díky mileneckému vztahu s předsedou ODS a pokud takový útok nebo pouze konstatování považujeme za přijatelné, pak z toho vyplývá, že pokud dnes je před zákonem heterosexuální vztah roven homosexuálnímu, měl by být roven i v morálním posuzování všeho, co z toho plyne.

 A trochu mi také nesedí, že celá Duškova slova jsou vydávána jen jako ukázka českého maloměšťáctví a že ve světě by se to stát nemohlo a bylo by s ním hned zatočeno. Nevím, neznám natolik svět, ale vím třeba od svých známých Američanů, že u nich v některých oblastech jít do kina na film s homosexuální tématikou jako je „Vesnický učitel“ by bylo v podstatě nepřijatelné. Opakovaně jsem byl už překvapen, že názory lidí z té nejvyspělejší a nejsvobodnější země světa leckdy pokulhávají za obzorem českého maloměšťáka.

  Co se týče samotné podstaty Duškova extempore. Přiznám se, že o zvláštní atmosféře kolem Českých drah jsem jednou jakousi šuškandu od ekonomů  zaslechl. Teď k tomu tedy Jaromír Dušek něco vyslovil nahlas a a to drsně. Ale každý si může vybrat, v čem vidí větší problém nebo nebezpečí, jestli v Duškových výrocích  nebo v případném protekčním způsobu fungování managementu státního podniku. A že to udělal zrovna odborářský lídr? Měl se to od koho i vyučit. Porevoluční „táta odborů“ Richard Falbr také vůbec nechodil pro ostré slovo a urážku daleko. Ani v novinových rozhorech. Pouze býval zpravidla vtipnější.