Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň. Když se ozýval Medkův hlas s informacemi o různých nekalých, normalizačních soudních procesech, zaujaly mne vždy dvě věci. Dařilo se mu leckdy informovat nejen o případech, které se odehrávaly v Praze, ale i u jiných, třeba krajských či okresních soudech. Už to bylo překvapivé. A líbila se mi jeho zásadovost, s jakou zveřejňoval i tehdejší jména soudců a prokurátorů, kteří se při daných procesech smočili. Jim tehdy vlastně nic nehrozilo. A ať se na nespravedlivých odsouzeních podíleli z kariérismu nebo ze strachu, vcelku si mohli být jisti, že jim to projde. Komunistický tisk o takových procesech zpravidla neinformoval, natož aby prozrazoval jména svých věrných soudců a právníků. Samotné procesy se dost utajovaly a tak většinou proběhly mimo pozornost okolí a života běžných lidí.
A daní soudci a prokurátoři byli tak skutečně anonymními vykonavateli komunistického zla. Jediné z čeho (vyjma snad vlastního svědomí) mohli mít strach, že s odstupem dnů a týdnů ozve se z Hlasu Ameriky nezaměnitelný hlas Ivana Medka a uvede jejich jméno. Při tehdejší nemalé poslechovosti této stanice pak už nešlo zabránit ostudě a profláknutosti nebo alespoň nálepce „ten je jejich a jede v tom“. Dodnes si vzpomínám, jak Medek uvedl u jednoho bratislavského procesu, že soudu předsedala manžela tenkrát populárního hudebníka. Dnes by se řeklo, že šlo skoro o bulvární informaci. Tenkrát Medkův hlas byl ale skutečně jediný tamtam opozice a tamtam svědomí společnosti. Ze kterého i tehdejší nedotknutelná kolečka moci mohla mít občas pěkně nahnáno.
V devadesátých letech Medek opustil – prý nedobrovolně – svůj úřad v prezidentské kanceláři Václava Havla. Teprve nedávný dokument režiséra Kouteckého „Občan Havel“ myslím natvrdo ukázal, jaká to byla rozhodující ztráta hlavně pro Havla samotného. Lidé, kteří posléze tvořili jeho poradní sbor a kancelář, vždy ve filmu, když Havel přijde se záměrem nějakého ostřejšího stanoviska a jednoznačného projevu, ho od takového vystoupení jako jeden muž pouze zrazují. V dokumentu je to několikrát vidět.
Nemůžu si pomoci, ale odchod Medka a předtím Jiřího Křižana a možná i někoho dalšího z prezidentova okolí, v důsledku znamenal, že Havel se velice rychle stával pro národ nesrozumitelným intelektuálem, žijícím ve svých kruzích, který ve svých projevech cosi chce naznačit, ale kdo tomu z nezasvěcených má rozumět. A začal být mnohými podezírán, že z kdysi pevného a otevřeného chlapíka, se stal také především zákulisní hráč a mistr různých nesrozumitelných kliček, ne-li podkopnutí.
Před deseti lety kandidoval Ivan Medek na Praze 1 za Čtyřkoalici do Senátu. Senátorem se nestal a byla to škoda, určitě by mu senátorská pozice slušela. Ale v tehdejším souboji a atmosféře ho převálcovala kampaň herečky Jiřiny Jiráskové, mohutně podporované Klausovou ODS, a zejména pak kampaň a fenomén nezávislého Václava Fischera. Přesto tehdejší Medkovo úsilí nebylo zbytečné. Pořádal v pražských restauracích otevřená sezení, kde s voliči u stolu dlouze diskutoval. Zazněla tam z jeho úst řada přemýšlivých a důrazných názorů.
Mimo jiné vyzýval lidi, aby si v kampaních nevšímali jenom samotných politiků, ale hodně si dělali názor podle lidí, kteří je doprovázejí. Podle různých tajemníků, poradců, mluvčích i podrtašků. Už tehdy v éře Zemana, Klause a Havla to bylo přesné upozornění. Ale směrem k nedávnému desetiletí to byla přímo prognostická věštba. Tedy k epoše Grosse, Topolánka, Paroubka a Klause na Hradě. Když jsem dělal pět let dramaturga politických televizních diskusí, mnohokrát jsem si na Medkův postřeh vzpomněl a zalitoval, že divákům místo diskuse politiků nemůžeme odvysílat jejich tajemníky. Nejednou různé obskurní postavičky, v životě se jinde nevyskytující, leckdy i figury, které oproti svým šéfům svou prohnanost nijak nemaskovaly.Samozřejmě čest všem výjimkám, kdy někteří politici vedle sebe snesli a zaměstnávali běžné figury s vlastními nepodlézavými názory.
Ivan Medek před časem vydal překvapivě útlé vzpomínky. Stojí je přečíst, stejně jako za přečtení stojí jeho možná poslední větší rozhovor, který zdaleka není jen o životě s hudbou. (http://www.muzikus.cz/klasicka-hudba-jazz-clanky/Bilancni-rozhovor-sIvanem-Medkem~12~zari~2009/) Při četbě obojího je patrné, že nyní neodešel jen blízký spolupracovník Talicha, Ančerla, ale i člověk, který měl možnost – i díky svému slavnému rodu – ještě osobně poznat taky třeba Háchu, jednal se Zdeňkem Nejedlým. A mohl i jimi poměřovat v dobrém i ve špatném současné osobnosti a jejich dilemata. Tak do veřejného prostoru bezpochyby vnášel povědomí o setrvalé kontinuitě a povědomí že naše současnost nezačala pouze a ani v roce 89, ani v 68, ale ani třeba v 48 a v 38.
V encyklopedii Who is who uvedené osobnosti zveřejňují svoje životní kréda. Mnozí lidé velmi chytrá nebo v Čechách oblíbená ironická hesla. Ivan Medek jako své krédo uvedl jednoduše: Křesťan. (V jeho případě by se snad mohlo dodat přemýšlivý a zásadový křesťan).