Reklama
 
Blog | Tomáš Brzobohatý

Jak nevyrábět partyzány.

Postřeh učitelky, který nedávno publikoval v Respektu historik Jiří Suk, že její žáci se začínají vymezovat vůči ustavičnému a stereotypnímu varování před zlým komunismem, mne nepřekvapil. Sám jsem zaznamenal podobné názory na záplavu článků i pořadů, věnujících se předlistopadovému režimu. A zaznamenal jsem je i od lidí, které znám natolik dlouho, abych měl jistotu, že si s minulým režimem nijak zásadně nezadali.

 Je to jistě zvláštní, jak část čtenářů a diváků přitahují články a pořady o předlistopadových osudech národa. A jak jiné stejně účinně odrazují. A přitom hranice mezi oběma skupinami vůbec nevede v jejich předlistopadových postojích.

  Pokud se na neustálé připomínání zlého komunismu stávají alergičtí školní žáci a í studenti, je to ovšem neveselé. Každý si pamatuje, jak mu bylo protivné, když býval školní rok pravidelně rozperiodován na několik výročí, ke kterým se dělaly nástěnky, malovaly výkresy, psaly slohové práce, pořádaly besedy a akademie a hlavně se o nich mlelo. Začínalo se Vítězným únorem přes Mezinárodní den žen, narození V.I.Lenina,  Svátek práce, květnové osvobození Rudou armádou, až k Velké říjnové socialistické revolucí a Měsícem Československo-sovětského přátelství konče. Jedině Slovenské národní povstání zásluhou prázdnin na tom bylo poněkud zkrátka. A čím víc se o těchto výročích mlelo, tím snáz je mladý mozek vystrnaďoval z pozornosti svého zájmu. Natož aby o nich přemýšlel a  jejich hrdiny ctil.

  Probíha-li dnes tentýž děj v dětských hlavách s revolucí skutečně listopadovou, se srpnem 68, s Janem Palachem nebo s holocaustem, pak je někde chyba. A jestli jim dnešní výročí stejně jako tehdy nám připadají jako velkovýrobna dodatečných partyzánů a černobílých hrdinů na objednávku, určitě tento dojem jen tak z jejich hlav nezmizí.

Reklama

 Přijít na kloub věci určitě není snadné a netroufám se o to ani pokoušet. Chci ovšem napsat několik bodů, které podle mne s problémem souvisejí.  A s vyrovnáním s komunistickou minulostostí také.

1.) V devadesátých letech, poměrně brzo po revoluci, se české společnosti přejedli disidenti a chartisté, přitom jim předtím tleskala celá náměstí. Kde se stala chyba? Většinou se to vysvětluje tím, že se stali pro zbytek národa černým svědomím, který chtěl vytěsnit. A že se na tom úspěšně podílel několika výroky Václav Klaus.

 Je ovšem možné, že důvody byly i jiné. Chartisté se najednou začali v médiích vyskytovat jako lidé s morálním monopolem na výklad socialismu a lidských životů za něj. Disidenti zato často nemohli, média je po listopadu potřebovala a tak jimi hlavně výročí předávkovala. Mnozí z nich, ač to nebyl jejich úmysl, začali být patetičtí. (A je obecnou otázkou, jestli lze u výročí se vůbec patetismu vyhnout a obejít tak, aby se nestal jiným protivným?) A zároveň se dostali do role nového vyvoleného establishmentu, který zaplnil uvolněná místa „po předchozích hrdinech“ na tribunách. Také žel mnozí z nich rádi mluvili jenom o své činnosti po roce 68 a jen poskrovnu se zmiňovali o svých předchozích kariérách.

2.) A také příliš lehce se pro zbytek společnosti etabloval pojem „šedá zóna“, a už samo označení znělo pejorativně. Přitom se zapomnělo na to, co v jiné souvislosti napsal profesor Kvaček v jednom svém eseji o českém chování za protektorátu: „i vyčkávání, přežívání, vždyť i to bylo dost obtížné a komplikované, a přikrčení ještě neznamenalo souhlas s vládnoucí mocí.“

V souhrnu to vše byla medvědí služba pro všechny.

3. ) Při dnešních rozborech „zlého komunismu“ se asi nejméně rozebírá, co v české společnosti bylo geneticky zakódované, aby tento režim zde dlouhodobě působil. Přece někdo v 46 či 48 nemávnul proutkem a Češi byli komunisté a v 89 nemávnul proutkem a další generace Čechů už neměla s komunismem nic společného. Kdysi jsem slyšel o historickém výzkumu v jednom menším českém městě, kde se vždy při každém převratu obměňovaly na radnici dvě skupiny příjmení a to stále dokola a bez ohledu, jaký režim to zrovna vyhrál.

4.) Pokud líčíme předlistopadové funkcionáře a tehdejší složky moci, byť jen ústně, jako něco zákeřného a trestuhodného, mělo by se ale i říci a stanovit, za jakých podmínek se těm lidem dává šance na nápravu, odpuštění nebo odčinění. O tom se mluvilo za dvacetiletí málo. Snad jen tu a tam v souvislosti s lustračním zákonem. Když třeba Jiří Komorous roky zdatně bojoval proti drogovým dealerům, odčinil tím už své mladické angažmá v STB, nebo to na něj – a teď nemyslím lustrace – budeme moci navěky vytahovat.? Apod.

5.) Je svérázné, ale trochu nedůsledné, když expremiér Topolánek vyznamenal bratry Mašíny a jejich činy ocenil hlučnými slovy, ale zároveň se vyhne sebereflexi, která by se nabízela. Pokud je pravda, že Mirek Topolánek – jak se často šíří na internetu – pocházel z rodiny zapáleného „fabrikového“ komunisty padesátých let, pak by tehdy bratři Mašínové mohli mířit podle logiky i na jeho nejbližší příbuzné? Dal jim to vyznamenání i s tímto paradoxním vědomím?

6.) S tím souvisí, jak se společnost ráda až rochní v předlistopadových skutcích populárního Karla Gotta, ale jen velmi málo mluví o postojích svých vlastních či příbuzných. A přitom přece není nic objevného, že pokud má nová generace pochopit předchozí režimy a události, vždy se to nejlépe podaří přes činy a zkušenosti lidí z vlastní rodiny. Ať už hrdinské nebo přikrčené. I třeba přes poznání konkrétních viníků, kteří právě jim nebo jejich příbuzným ublížili. To žádná média ani učitelky nedoženou a nenahradí. (Ostatně Ludvík Vaculík kdysi razil heslo, že si každý má najít svého estébáka (ideol.tajemníka apod.) sám.)

7.) Staré falešné motivace a pohnutky se zamlčují úplně nebo zkreslují a přitom právě ony bývají poučné. Kolik lidí z těch předlistopadových 1 600 000 členů KSČ (z celé ČSSR) dnes někde otevřeně řekne, proč do strany vstupovali. Nemůžu se ubránit dojmu, že zdůvodnění jedné ministryně „kvůli spanilému agitátorovi“ je koneckonců ještě to nejupřimnější, co na tohle téma člověk slyšel.

8.) Moderní antikomunismus a jeho výběrovost by vydal na celý článek. Typickým znakem byla kupříkladu kauza Milana Kundery (jakkoliv složitá), kdy najednou jindy horliví antikomunisté, kteří v jiných případech neváhají každého kádrovat, náhle zmlkli. Nebo dokonce napadli druhou stranu z antikomunismu, jestliže se zrovna jednalo o jejich přítele či modlu.

9.) Samozřejmě obrovské shození současného režimu nastává, jakmile leckteří listopadoví hrdinové  začnou svými činy a jejich relativizováním připomínat chování předlistopadových tribunů. Jmenovat snad netřeba. 

10.) Pokud vyčítá starší generace té mladší, že se o minulost a historii nezajíma. Možná bychom si také měli klást otázku, na kolik se ona sama zajímá o tu mladší generaci. A na kolik se ona, když byla mladá, zajímala o zkušenosti své starší generace. Co od nich převzali třeba o tom, jak to bylo za Rakouska?

11.) Abychom nevytvářeli z našich předků nepochopitelné mimozemšťany, kteří tak masivně tancovali v průvodech a volili KSČ a vylučovali beze studu ze škol, měli bychom za každým režimem hledat důkladně nějaká porovnatelná srovnání, třeba přes jejich obřady a rituály. Myslím, že to byl spisovatel Martínek, který nedávno řekl v Lidových novinách, že kdo v sedmdesátých letech se kolektivně tlačil na rockových koncertech, těžko může vyčítat poválečné generaci jejich kolektivní hýření na častuškách.

12.) Je zřejmé, že každý – i jistě školák – chápe a ocení lidský život jako celek, nejen z něj vypreparovanou jednu, byť hrdinskou část. Příklad: Nedávno se mi stalo, že jsem se o jednom člověku, kterého jsem si pamatoval z dětství jako velmi laskavého starého pána, který nám nikdy oproti jiným, když jsme mu kopli míč na jeho vzorně udržovanou zahradu, nevynadal a naopak obratem nám ho sám přihrál; dozvěděl, že po roce 48 byl řadu let vězněn a nikdy už nevykonával své vystudované zaměstnání. Tehdy se o tom vůbec nemluvilo a málokdo to o něm v okolí asi i z dospělých věděl . Po letech to však krásně zapadá do dobrého obrazu, který o něm člověk získal už dávno a i bez této informace.

13.) A také bychom asi neměli zapomínat na slova jednoho anglického letce-válečného hrdiny, kterého celé poválečné roky nutili ke vzpomínkám. Odháněl je nevybíravými slovy: Vy byste pořách chtěli, abych vzpomínal na válku.  Ale my jsme se přece celou hnusnou válku nemohli dočkat míru a válku jsme chtěli rychle vyhrát a mít ji provždy z krku. Kdyby mne tenkrát napadlo, že pak mne pořád bude někdo nutit na ni vzpomínat, vykašlal bych se bojovat.

14.) Psycholog Slavomil Hubálek se v listopadu v MfDnes divil, že z jeho posluchačů pouze jediný student projevil zájem jít do průvodu, který se konal z Albertova po slavné trase. Ale není to tak trochu vlastně v pořádku? A není to příznakem zdraví společnosti, když lidé slaví svátky radši výletem do přírody než účastí na akci, která je pro ně osobně pouhou minulostí?

15.) A ostatně když jsem se bavil se svými spolužáky, se kterými jsem kdysi prožil listopadovou revoluci, tak každý z nich také odmítl účast nejen v průvodu, ale i jakékoliv sledování televizních pořadů k listopadu. S vysvětlením, že by si neradi zkazili své vlastní a skutečné vzpomínky na listopad 89.