"Vás nepojistíme!"
Když v roce 1996 se Petr Pithart stal prvním novodobým předsedou Senátu ČR většinou jednoho svého hlasu, vyvolalo to tenkrát posměch. Dát sám sobě rozhodující hlas se jevilo jako hodně nepatřičné. Málokdo si asi vzpomněl, že moderní evropská historie zná takové vítězství v mnohem podstatnějších volbách. 15. září 1949 byl v německém Bundestagu zvolen většinou svého hlasu premiérem západního Německa Konrad Adenauer. A mohl tak začít ve svých požehnaných sedmdesáti třech letech uskutečňovat naplno svou politickou vizi poválečného Německa.
Co uskutečnil, víme. nejslavnější epochu v dějinách země, na kterou mohou být dodnes Němci hrdí. Německý politický a hospodářský zázrak. Proti vůli opoziční SPD stvořil Německo sice rozdělené, ale naprosto demokratické a rychle zapojené do západních politických i vojenských struktur. Už asi žádnému státu se posttotalitní marasmus nepodaří překonat tak obdivuhodně jako tehdejší západní části Německa. Byť samozřejmě s různým sporným zavíráním očí nad minulostí.
Když nedávno sportovní komentátor Štěpán Škorpil ve slabé chvilce obvinil Němce, že jsou schopni hned jít zabíjet, mělo by se neustále připomínat, že oni byli také schopni pravého opaku. Hned jít makat a během jedné generace porazit okolní svět i svou bývalou vinu jinak. Záleželo vždy asi hodně, kdo a jak využije jejich smyslu pro pověstný německý pořádek, pro "ordnunug", a kdo a jak je kam nasměřuje.
Jinam je nasměroval Adolf Hitler a jeho druzi, úplně jinam právě Konrad Adenauer, Ludwig Erhard a další. Je smutné, že zatímco regály našich knihkupectví přetékají životopisy nacistických vůdců, knihy o Adenauerovi, Erhardovi a jejich éře v nich takřka nenajdete. Za celé polistopadové dvacetiletí by se jejich české monografie spočítaly na prstech jedné ruky.
Konrad Adenauer je také tvůrcem evropské integrace. Těžko ovšem říct, jak by se díval na dnešní evropskou integraci a rozšíření EU na východ. Je poměrně známý jeho výrok, že za Labem začíná Asie. Nedůvěřoval Prušákům a jiným východním Němcům a dost kriticky se díval i na další národy střední Evropy. I když se to mohlo jevit jako komunistická propaganda, je pravda, že na různých sudetoněmeckých setkáních si zrovna servítky i vůči nám nebral. Pamětníci dodnes pamatují, jak po každém jeho ostřejším vystoupení naše příhraniční vojska přecházela obratem do stavu pohotovosti. Prostě Kolíňan nad Rýnem ten svět na východ od Šumavy viděl velmi problematicky. Možná by se divil, že jednou nadace s jeho jménem bude tolik pomáhat při připojování tohoto světa k západním strukturám, ale třeba by to se svou vlastní zkušeností posttotalitního vůdce vítal jako zadostiučinění.
Adenauer byl před několika lety vyhlášen Největším Němcem historie. Zaslouženě porazil Luthera, Goetheho, Brandta i Marxe. Nám může připomínat našeho Masaryka. Svůj nový německý stát začal budovat v 73 letech a premiérské křeslo opustil až v 87 letech (Masaryk přestal být prezidentem v 85), předsedou strany dokonce zůstal až do devadesátého roku svého života. Obdivuhodný výkon muže, se kterým o šedesát let dříve odmítla pojišťovna uzavřít životní pojistku. Jako třicetiletý cukrovkář se jim jevil jako neperspektivní klient.
V.K.K.
Kdybych napsal do titulku J.F.K. či T.G.M., nejspíš by hned každý věděl, o kom bude řeč. Trochu se zapomíná, že podobné trojčlenné zkratky měla i jména řady obrozenců. Karel Havlíček Borovský, Jan Evangelista Purkyně, Karel Jaromír Erben, Josef Kajetán Tyl, ale také Václav Kliment Klicpera. Někdy hodně opomíjený obrozenec, přestože oproti jiným literátům devatenáctého století jeho dílo pořád ještě žije a hraje se tu a tam na divadle. Od jeho smrti uplynulo zrovna dnes stopadesát let.
Opomíjený snad proto, že svým vzevřením oproti majestátnému Palackému či Purkyněmu připomínal spíše usedlého maloměšťáka, středoškolského profesora, kterým také v Hradci Králové a v Praze byl. Jeho život neměl pro životopisce také dramatické napětí a temné stránky jako život Máchy, Němcové či Havlíčka. Ačkoliv i on se řadu let potýkal, hlavně v Praze, s neuznáním svého dílo a i jeho život potkávaly osudové rány jako nemoc v mládí, náhlá smrt manželky, úmrtí dětí. Netřel takovou bídu jako Němcová nebo Tyl, ale při počtu dětí měl i on existenční a vydavatelské problémy.
V ostatních rysech najdeme už naprosto srovnatelné charakteristiky s dalšími obrozenci. Byl zakladatelem. Jako Havlíček moderní české novinařiny, Palacký dějepisectví, Mácha básnictví, on je právem nazýván otcem českého divadelnictví a historické prózy. Někdo jeho význam přirovnal k významu Shakespeara a Waltera Scotta pro Brity.
Vedle toho se snad dá říci, že byl zakladatelem toho nejcennějšího, co každý národ v literatuře má: moderního humoru. Pokud se jeho divadelní hry dodnes hrají, tak právě pro jeho humorné dialogy a postavy. Herec Václav Postránecký dokonce řekl, že tak jednoduše vtipné věty jako Klicpera žádný současný autor napsat hercovi do pusy neumí. Dá se mu také přisoudit, že zásluhou jeho maloměstského původu, jeho nejznámější hry se odehrávají na malém městě, byl zakladatelem literárního humoru o českém městečku. O sto let před Karlem Poláčkem.
Jako většina obrozenců byl velkým dříčem. Celý život vstával v půl čtvrté, ve čtyři ráno už psal. Jedině tak mu také mohl zbýt nějaký čas i na nějaké jeho "maloměstské" zábavy jako na karty, zahrádkaření, pravidelné procházky. Byl mužem, který se, sice ne tak vehementně jako Borovský a Palacký, zaklínal pocitem nutnosti neustále něco pro svůj národ činit. Pilně, den za dnem. Dnes se této jejich nacionalistické píli můžeme posmívat, ale to je tak asi opravdu všechno, co můžeme. Oni tehdy stvořili ideál českého muže a obrozence devatenáctého století, ke kterému se snad už jen historicky přiblížil ideál prvorepublikového gentlemana nového stáíu.
Do našich dějin se zapsal i tím, že jak v Hradci tak v Praze byl nezapomenutelným středoškolským profesorem celé řady dalších velikánů. Namátkově Tyl, Škroup, Neruda, Hálek, z nichž některé doslova posunul na jejich životní dráhu a některé i tahal z osudových životních průšvihů. Bez něj by asi text i hudba naší národní hymny zněly jinak a od jiných autorů. A jaký je to zázrak potkat na střední škole profesora, který studenta v pubertě zaujme, ví asi každý, kdo někdy do středoškolských kamen zasedl.
O jeho hrách se píše jako o hrách půvabné naivity. Alfréd Radok, který zfilmoval jeho Divotvorný klobouk, si poznamenal, že jeho postavy žádnou hlubokou psychologizaci nevydrží. Prostě žádný Franz Kafka. O to víc mne překvapilo, když ho kdysi za svého oblíbeného a nedoceněného autora uvedl Ladislav Fuks. Čekal bych to spíše od představitele laskavější a usměvavější linie našeho umění, od někoho typu Hašek, Hrabal.
Klicpera byl také tím, který zachytil a zesměšnil poloněmeckou mluvu české honorace a dodnes nám ji tím uchoval. A to je možná to z něj nejzajímavější. Sám němčinou vůbec neopovrhoval. Tvrdil: "Píšu česky, protože to je nutné, ale píši i německy, žád-li to doba děje a látka." Zjevně nebyl žádný prvoplánový český patriot, ale dokázal zachytit přesně ten výraz, kdy se cizí jazyk v domácí řeči stává karikaturou nejen řeči, ale i lidské osobnosti. Bohužel ani éra porušťování českých názvů ani dnešní éra náporu anglických výrazů zatím nezplodila žádného rovnocenného satirika Klicperovy úrovně.
A nic na jeho zásluhách nemění, že Klicperovi stejně jako jiným obrozencům se můžeme dnes posmívat za jejich některé vysněné ideály. Klicpera prý třeba věřil v ideální, nekonečný slovanský prostor až k branám Indie. Jejich životní přístup i jejich výkony jsou nezpochybnitelné.
Co je taky nezpochybnitelné, že Klicperovo stopadesáté výročí úmrtí bezděky vyšlo na den, kdy Jiří Paroubek a jiné naše politické postavy se chopili svých rolí úplně tak, jako by je právě napsal jeden pozapomenutý středoškolský profesor.