Ale uvědomuje si prezident a někteří další naši politici a poslanci, kteří rádi varují před prolomením Benešových dekretů a před sudetskými strašidly, že jsou to především oni, kdo vyvolávají staré duchy a ponižují svůj národ? Nebo dokonce upozorňují stále dokola na český nezahojený mindrák.
Domy a skvrny.
Když člověk počátkem osmdesátých let jako středoškolák procházel některá zákoutí Českolipska (a u nás, v Ml.Boleslavi, se od dob protektorátu říkalo Česká Lipka – cizí zem), připadaly mi staré chalupy se zbytky německých nápisů jako něco působivého, přestože na fasády chalup se přes čtyřicet let nesáhlo. Vytvářely mi tenkrát jímavou kulisu k četbě novel Vladimíra Körnera. Tady se něco stalo a tady se v podstatě zapomněl čas. V jedné takové chalupě ještě tehdy prý našli v kamnech viset německou uniformu, jak si ji narychlo do nich schoval prchající původní majitel.
Před několika lety jsem natáčel s jedním knězem, pocházejícím ze sudetské rodiny ze severní Moravy. Řekl mi, že jemu a jeho přátelům vůbec nevadí, pokud v jejich rodné chalupě bydlí kdosi jiný. To je přece běh života. Ale těžce nesou, pokud stavení jejich dětství najdou v rozvalinách anebo dávno zbourané, přitom bez sebemenšího důvodu. Nepřekážela žádné nové silnici, novému domu, jen se nechala rozpadnout a spadnout. Pak se není kam vracet a kde vzpomenout si na své rodiče a prarodiče. Nanejvýš na hřbitovy. Jenže i ty byly donedávna v pohraničí často zpustlé.
Nechat zpustnout lidské domovy je hřích. A bohužel nám se tak podařilo za půlstoletí nechat zpustnout velkou část našeho německého a rakouského pohraničí, oněch proslulých Sudet. Dodnes je tato část země důkazem, že přesídlit lidi, žijící v ní osm století, a imputovat sem lidi odjinud, prostě neprojde. Řečeno s moderním klasikem "některé skvrny se neodstraní bez porušení podstaty látky."
Co jsou dnešní i nedávné Sudety? Rozsáhlé vietnamské tržnice kýčovitého zboží bez záruky, zvýšený výskyt bordelů a ghett ovládaných různojazyčnými mafiemi, města s vysokou kriminalitou i nezaměstnaností, města, kde více než jinde, se vyskytují kauzy provázanosti politiků, podnikatelů, policistů i podsvětí. Před rokem 89 města s nedýchatelným vzduchem a celé oblasti měnící se v měsíční krajiny.
Jistě, nevypadá tak celé pohraničí. A člověk by křivdil řadě lidí, kteří sem po pětačtyřicátém přišli zdomácnět a snažili se tu nějak uchytit. A to i celým skupinám, například pilným volyňským Čechům. Přesto ale není náhoda, že právě tyto oblasti a města v člověku vyvolávají po překročení hranic největší stud. A že u experimentu, který tu proběhl, ani šedesát let poté nelze mluvit o jeho uspokojivém výsledku.
Experimentální snění o měsíční krajině.
Aby bylo ovšem jasno. Nejsem žádný odpůrce a kritik Benešových dekretů. Kdybych v roce 1945 žil, nejspíš bych tehdy proti nim nic nenamítal. Sudetští Němci (hlavně z německého, než z rakouského pohraničí) se bezpochyby provinili proti Československu. Byli první, kdo přispěli k tomu, že z jejich kraje byl někdo nedobrovolně odsunut. Z protektorátu existuje množství svědectví, jak právě oni se v řadě funkcí vyznačovali neomluvitelnou krutostí vůči Čechům a Moravanům. Přestože s nimi samotnými se Hitler a Berlín také nemazlili. Právě ze Sudet putovalo vysoké procento odvedenců na východní frontu.
Jejich podíl na zničení soužití s námi je neomluvitelný. Socioložka Alena Wagnerová navíc ve svých Odsunutých a Neodsunutých vzpomínkách bývalých obyvatel Sudet dospěla k zajímavému postřehu. Zatímco Češi ze Sudet po letech vzpomínali i na život s tamějšími Němci. Ti ve svém vzpomínání si na Čechy téměř nevzpomněli, mluvili jen o Němcích, o krajině, domech, pro ně Češi skoro neexistovali. Také proto a po všech hrůzách protektorátu a války byla představa dalšího společného a hlavně klidného soužití tehdy v roce 1945 těžko představitelná. A kdyby se konalo, určitě by v pohraničí následovalo deset, dvacet nesmírně složitých let. Kdovíjak by pro obě strany dopadlo?
Nabízí se však i jiný náhled. Kdyby u nás silná německá menšina zůstala, a to jak na severu a západě, tak i na jihu rakouská, co by se dělo? Skutečně by tak snadno ovládli zemi komunisté, konal by se Únor 48? Připomínám, že v Rakousku se komunisté po roce 45 výrazně neprosadili. A pokud by komunismus u nás byl i tak nastolen, došlo by k tak široké kolektivizaci, rozorání mezí, zničení sebemenších soukromých podniků a majetků? (Naše kolektivizace nenašla obdobu v rozsahu ani přece v umělém a loutkovém státě jako byla NDR.) A můžeme pokračovat dál ve fantazii. Doopravdy by sem tak snadno a bez váhání poslal Brežněv v 68 svoje tanky, kdyby tu žila početná německá a rakouská menšina? V té době už byla přece NSR i neutrální Rakousko opět silnými evropskými hráči a jistě by se jinak o německy mluvící obyvatelstvo hned za svými hranicemi zajímali. A dál: Staly by se severní Čechy tak snadno měsíční krajinou a územím ropáků, kdyby tu pořád žily rodiny lidí, jejichž rody ty byly po staletí? A byli bychom nyní tak zvláštní ateistickou společností, kdyby tu zůstali především "bavorští" a rakouští Sudeťáci? A byly by dnešní Karlovy Vary tak ruské a Cheb třeba tak asijský? atd. atd.
Vychází mi z toho složitý závěr. Benešovy dekrety a odsun viníků byl po válce možná naprosto pochopitelný a přijatelný politický krok (nemyslím tím přirozeně zvěrstva, která ho doprovázela), ale současně to byl experiment, který sotva vyšel. A byť odsouhlasený velmocemi, byl náš, podepsal ho náš prezident a Klausův předchůdce, a realizovali nebo s ním souhlasili naši předci.
Směr posunu a pojistek.
Z hlediska civilizačního byl odsun především posun. Posunul nemalou část našeho území kamsi jinam. Tam, kam nikdy nepatřila. Snad to místy pomohlo přírodě, většímu zalesnění. Ale to se zdá být vše.
Proto je dnes zvláštní, když někteří čeští politici neustále vytahují z historické kapsy téma, které se nám vůbec nepovedlo. A jestli jsme se jím chtěli po válce sudetským Němcům především pomstít, pak se potvrdilo křesťanské, že pomsta není nikdy dobré řešení a většinou víc potrefí někoho naprosto jiného.
V prvních letech po revoluci se u nás vyskytovaly obavy, že upadneme opět v pevné německé područí. Že nás prostě Němci zase spolknou. Po dvaceti letech se jeví, že nám mnohem víc hrozí potýkání nebo i spolknutí různými východními a asijskými národy a jejich zájmy, leckdy i takovými, se kterými jsme v historii měli doposud málo společného. Naopak Němci – přes všech těch nejméně osm složitých století – musí nám připadat opět kulturně i zvyklostmi nejbližší a nejsrozumitelnější. I proto je zvláštní, že zrovna před nimi se chceme stále nějak šibalsky pojistit.
Němci se jistě nad námi leckdy v minulosti vyvyšovali. Ale pro nás zároveň znamenali v historii někoho, s kým jsme soutěžili, doháněli je, snažili se za nimi nezaostat. Jako když ve třídě mezi sebou soutěží dvě skupiny vyrovnaných žáků, ne-li premiantů. Prospěch z toho je vždy celkový. Bez Němců se nám to půlstoletí pěkně a v klidu zaostávalo. A bez jejich občasného namíchnutí a našeho následného furiantství by kdysi nevzniklo ledacos z toho, čím se chlubíme dodnes. Například fabrika Laurin – Klement, neprve na výrobu bicyklů.
Kdysi v sedmdesátých letech jsem se na okraji jižních Čech ocitnul s rodiči v bývalé sudetské vesnici, jejíž náves byla jihočesky atypicky zarostlá kopřivami a neposečená. Jakmile jsme na ní zastavili, hned vyběhl jakýsi chlapík a s polosrozumitelnou "českoslovenštinou" chtěl také atypicky na návsi desetikorunu za parkování. Něměli bychom se snažit spíše pojistit před takovými a jim podobnými zvyklostmi?