Je to až zvláštní. Zatímco zchátralá historická centra měst se zcela proměnila. Svoji novou tvář a náplň postupně dostávají i architektonické výdobytky reálného socialismu – paneláky, a dokonce i velmi nabubřelá bývalá sídla okresních a městských výborů strany. Budovy kasáren zůstaly bezprizorní a staly se většinou nejsmutnější připomínkou let minulých.
Pokud kolem nich procházíte pěšky, nepřehlédnete jejich chátrání a zaznamenáte jen mizivé, jejich současné využití. Tady nějaká opravna, tu sklad, dílna nebo i lékařská ordinace, ale většina oken rozlehlých areálů zeje prázdnotou. Když se na dnešní česká města podíváte z věží radnic nebo z nejbližších kopců, opět vás obvykle praští přes oči štíty kasárenských budov jako často nejvýraznějších staveb ve městě. A tedy jako budov, bez kterých si vedle kostela a radnice obzor žádného tradičního českého města nepředstavíte.
"730 na vejminku."
A právě ony zjevně nepřežily pád komunismu v Čechách a nástup jednadvacátého století. Snad dokonce se jednou pozapomene, že roku 89 tu skončil jeden nešťastný politický režim, a v českých dějinách se toto zlomové období bude spíše uvádět jako doba konce povinné vojny , kdy naše (a nejen naše) armáda opustila většinu českých měst a odvěké noclehárny vojáků odešly do civilu a tento svůj náhlý odchod nepřežily. Vždyť povinná vojna trvala a kasárna v českých městech stála přece mnohem víc desetiletí než učinkoval celý komunistický režim.
Nemá smysl litovat, nebo dokonce bědovat. Profesionální armáda se stala proslulou poznanou nutností. Průběh vojny a život v kasárnách nabýval u nás stále absurdnější podoby. Povinnou chlapskou daň státu platilo stále menší procento mužské populace a pobyt na vojně se pro ně stával nesmyslně nespravedlivý.
Přesto mne jako asi každého, kdo ještě prožil v plné zbrani dvouletou socialistickou vojnu, občas zaskočí, když slyší stavy některých zbraní naší současné armády. Hned si vzpomenu, že jen během jednoho pravidelného, divizního cvičení na Doupově jelo po nejbližší louce na střelby víc tanků, než jich má celá dnešní armáda. Stejně tak mne občas zaráží, že o našem vojsku slyší mnoho informací o jejich výkonech na zahraničních misích, ale v podstatě nic o tom, jak by nás bránilo vdomácích luzích. aAnedávno mne zaskočili v metru dva mladíci ve vojenské polní uniformě. Dlouho jsem takové nepotkal, a snad proto jsem nějak nemohl rozšifrovat, jestli jde o skutečné profesionální vojáky či pouze o o někoho z těch, kteří si dnes na vojáky jezdí hrát do lesů jen tak ze zábavy o víkendu.
Tyto občasné pocity ale nic nemění na tom, že vše s armádou tak nějak chytilo styl retro. Už nepotkáváme na silnicích žádné dlouhé, vojenské kolony našich či sovětských náklaďáků, které představovaly pro osobní auta nebezpečného predátora. Už nevidíme žádné ospalé vojíny v bílých helmách na křižovatkách, čekající na příjezd své kolony. Ani nepotkáváme opilé vojáky na vycházce ani neslyšíme pohvizdování z oken kasáren po studentkách. Toť najednou vše svět včerejška.
Co jsme ubránili?
Zbyly pouze ty budovy, garáže, bývalá nástupiště, rezavějící autoparky. Četl jsem, že řada českých měst s nimi má velmi ambiciózní projekty. Někde je chtějí přebudovat na rozsáhlý hotel, často na desítky bytů nebo na kvalitní domovy stáří. (Člověka napadá, jaké by to asi bylo, kdyby v kasárnách, kde prožil dva intenzivní roky mladého života, trávil posléze i roky důchodu.) Myslím, že v jihočeské metropoli chtějí z kasáren rovnou vybudouvat novou čtvrť, včetně obrovského sportovního a zábavního areálu. (Pokud budou v této čtvrti pojmenovávat nové ulice, hned se jim nabízejí názvy jako Na buzeráku, U opičí dráhy, Na štábu, U PHM, U army, Na pahorku, U humusky). Ale ať tak či onak zatím jsem v létě 2009 viděl ve většině českých měst stát kasárna jako nejsmutnější památníky doby, která minula.
Když jsem se před časem ocitnul u kasáren, kde jsem strávil převážnou část své vojny, nalezl jsem velkosklad koberců, v autoparku odstavné parkoviště kamionů, a kousek od místa, kde visel tradiční nápis "Západní hranici socialismu ubráníme!", zářil mnohem kvalitněji provedený německý nápis strojírenské firmy, jejíž areál začínal hned vedle bývalých kasáren.
Vždycky při službách na bráně útvaru jsme museli do sešitu zapisovat všechny okolo projíždějící vozy se západní espézetkou. Zaznamenávat počet lidí v autě a jaké činnosti se věnují. Když jednou jeden z vojáků vpustil zabloudivší španělský kamion do kasáren, aby se tam na buzeráku obrátil, byl z toho obrovský průšvih. Dnes na stejném místě a bez průšvihu stály desítky takových "nepřátelských" kamionů. Kde jinde si pak člověk uvědomí, jak čas oponou trhnu,l než u kasáren. A kde jinde mu řada historek z předlistopadové éry přijde ve vzpomínce ještě absurdnější, než byla v realitě.
Ženský ideál, mužské snění.
Leč život kasárenský to nebylo jen věčné pochodování, strážení, důstojnické hulákání a vtipkování řadového vojska, ale také něco, co zachytil ve svých pamětech Antal Stašek. Vzpomínal v nich na Jičín let šedesátých devatenáctého století: "Důstojník byl ideál ženských, již kadet velikým mužem. Snobism slavil triumfy, napodobovala se oficírská chůze, způsob výslovnosti, postoje. Události z důstojnických kruhů byly kronikou města. Vojsko bylo pánem mužských duší, ženských srdcí, kupeckých, pekařských i řeznických kapes."
Život vojska let osmdesátých, a předpokládám i devadesátých let dvacátého století, nic takového nepřipomínal. V mnoha hospodách a na mnoha diskotékách byli vojáci velmi nevítaní, či přímo nevpouštěni. Důstojníky sotva někdo napodoboval, natož, aby lámali ženská srdce. O základní dvouleté vojně se tehdy mluvilo jako o děsivějším pobytu než v první náprávní skupině. A jako o dokonalém nástroji, jak "mladé orly" zlomit v rozletu a naučit pravidlům fungování života v reálném socialismu. A tak snad jen někteří obchodníci si jako za Antala Staška polepšovali kšeftováním s proviantními skladníky a náčelníky.
Z profese, která byla kdysi ideálem a elitou českých měst, se stala přehlížená cháska. A kasárna, ty už tenkrát dost chátrala a leckdy byla smutným svědectvím prapodivného českého dvacátého století. Můj děda mi v dětství u kasáren, kde on sloužil, smutně řekl, že za jeho života se v nich vystřídalo už pět armád – rakousko-uherská, československá, wehrmacht, opět československá, a pak aktuálně bratrská sovětská. Asi i nevojáci pochopí, že z toho šla jistá úzkost a bezradnost.
Kasárna. Co s nimi? V každém městě si už asi něco vymyslí a při nejhorším či při nejlepším je zbourají. Zmizí z reliéfu i obzoru města a na jejich místě vynikne třeba nový supermarket a vynikne určitě lépe než někde v lukách za městem. Ale dokud ještě stojí v původní podobě a dokud ještě pořád ty stavby připomínají, čím byly donedávna, stojí za to si jich všimnout.
Žádné jiné budovy tolik nevypovídají o naší nedávné historii a žádné jiné budovy ve svých zdech nezažily tolik různorodých lidských osudů. A také, snad nikde se tak nesnilo (i nezávidělo), jako když se člověk díval z oken kasáren nebo přes ostnatý drát kasárenského plotu na běžný (socialistický) život tam v dalekém civilu.