Pokud se nepletu, za posledních deset let naše země organizovala jen dva velké šampionáty v široce populárních a divácky přitažlivých sportech. Letošní mistrovství světa v klasickém lyžování v Liberci a před pěti lety mistrovství světa v ledním hokeji. Oba šampionáty pro nás nedopadly nijak extra příznivě po sportovní stránce, po organizační oba připomínaly důsledně fiasko. Liberec svým výsledným dluhem, hokejový šampionát se svoji ostudou s ročním skluzem termínu konání i s různými podezřeními, že i nejvýznamnější funkcionáři našeho hokejového svazu se svými firmami přiživovali na šampionátu.
Ukázalo se, že na organizování velkolepějších sportovních akcí prostě nemáme. A že tedy není divu, že světové sportovní federace nám zrovna mezinárodní šampionáty nepřidělují. Jistě, občas se u nás konají mistrovství v menších sportech (střelectví, moderní pětiboj atd), ta snad proběhnou vcelku solidně, ale o ty se vpodstatě nezajímají příliš ani domácí média. Dařit se u nás začíná atletickým mítinkům, Zlaté tretře v Ostravě a letos i halovému mítinku rekordmanů ve vysočanské aréně, jenže to jsou zase mítinky pouze na jeden večer. Skutečných atletických šampionátů se v brzké době zřejmě také nedočkáme. A po olympiádě či po některém fotbalovém mistrovství už sami ani neprahneme ani nám ho nikdo po výsledcích v Liberci a před lety v Praze nepřiklepne. Dvě velké akce za deset let, ekonomické a organizační výsledky problematické, těžko něco žádat.
Leč když si vzpomenu na dobu, kdy jsem se sám o sport nejvíce zajímal, trochu mi zatrne. V roce 1978 se konalo slavné hokejové mistrovství světa v Praze (poslední holečkovské), ve stejném roce v Praze ještě proběhl evropský atletický šampionát, během dalších dvou let Praha hostila mistrovství světa v amatérské i profesionální silniční cyklistice (byť profesionální cyklistika byla u nás kapitalistickou úchylkou), mezitím se u nás konalo ženské házenkářské mistrovství světa nebo Evropy a mistrovství Evropy v ženské gymnastice, a také třeba tehdy velmi populární motocyklistická Šestidenní. O pražském finále Davis Cupu, zásluhou výsledků mladého Ivana Lendla a dalších, ani nemluvě. To už byla spíš pomyslná třešnička na dortu.
Aniž by člověk trpěl sebemenší sentimentalitou k minulému režimu, jaktože tenkrát během několika málo let se u nás konalo hned několik prestižních šampionátů? A proč přes veškeré problémy naší tehdejší socialistické vlasti jsme zřejmě všechna mistrovství nějak zorganizovat zvládli, a to v v řádném termínu a patrně bez konečných blamáží a ostud? Alespoň si na žádné zásadní nepamatuji. A sotva by se ty podstatné i tenkrát utajily.
Samozřejmě, byli jsme tehdy větším státem, Československem, a v éře dvou bloků i mezinárodní sportovní federace musely přidělovat svoje akce trochu rovnoměrně do zemí západního i východního bloku, a k nám a k samotné Praze nejspíš měly přece jen drobet víc důvěry než k jiným, východněji a jižněji položeným socialistickým státům a městům.
Také si člověk nedělá nejmenší iluze, že i na organizaci tehdejších šampionátů se různí naši šíbři už tenkrát rádi přiživili, obzvláště pokud šlo o obchodní spolupráci se západními firmami. Ostatně právě ze sportovních ekonomických organizací vyrostla řada budoucích podnikatelských štik devadesátých let. Například známý Peter Kovarčík sám někde uváděl, že jeho manažérského talentu si poprvé všimli už komunističtí politici při organizování mezinárodních lyžařských soutěží na Slovensku.
Stejně si nedělám nejmenší iluze,jak tehdejší světové šampionáty v Praze byly plně profízlované a pro státní bezpečnost a pro rozvědku se staly významnou položkou v jejich plánu práce. Traduje se, že hlavně na rozhodující hokejové zápasy se sbornou získávali estébáci přednostně lístky.
Přesto to nemění nic na povzdechu, že tenkrát to šlo (i když strahovský stadion hrozil, že bude pro atletickou nejvyšší soutěž pověstnou větrnou hůrkou, ale nakonec nebyl, stejně jako letos nakonec v Liberci byl sníh, příroda stála v Čechách za obou režimů na straně sportovců a diváků, žel jen příroda), a dnes to nějak nejde. Že by za vše mohl jen ten hrozivý socialistický paragraf o rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví? Nebo se snad přehlížení socialističti lidé chtěli před západem ukázat, že ještě pořád něco dovedou – když už téměř nic kvalitního vyrobit, tak alespoň zorganizovat? Nebo se dokonce ukazuje, že státem řízená a plánovaná ekonomika byla v tomto oboru kupodivu o tolik výkonnější než tržní, byť jinak se už doslova topila v problémech?
Anebo prostě když se v Čechách pustí otěže a zároveň veřejnou žilou a naskytne se příležitost, teprve se žel ukáže, co jsme zač! A výsledky z Liberce a z Prahy hold dokazují dost nevábně, co jsme zač.
Nyní noviny a další už spustily série retro – cyklů k listopadovému dvacetiletému výročí. Začíná se srovnávat, co vše bylo jiné a změnilo se. Žel ne vždy to musí pro ten totalitní režim dopadnout tak špatně, jak by si člověk představoval a přál. Alespoń v organizování světových sportovních akcích to zavání pěkně hořkým poznáním. A je z toho pořádně trapně, a nejen za Liberec a za Kateřinu Neumannovou.