Alexandr Vondra krátce po Obamově rozhodnutí poskytl rozhovor Lidovým novinám. Prozradil v něm, že Obama svoji dubnovou návštěvu v Praze označil před svými spolupracovníky jako "waste of time". Ztráta času. Jeho výrok sice nebyl pouze kritikou našich politiků a jejich rozhádanosti v době návštěvy – mířil také na adresu evropských státníků, s kterými se v Praze sešel – přesto v něm číhá pro nás možná větší nebezpečí než ze samotného zrušení radaru. Pokaždé totiž, když američtí státníci začali takto uvažovat o Praze, následoval pro nás průšvih. A zpravidla nejen pro nás.
Kmotr.
Ale pěkně po pořádku. Komunistická výuka ve školách se usilovně čtyřicet let snažila, aby vznik Československa v roce 1918 nebyl nijak spojován s USA. Nicméně se nezapomnělo. Československo by bez prezidenta Woodrowa Wilsona nevzniklo a je právem označován za kmotra našeho státu. Původně si i on poválečné uspořádání Evropy představoval s Rakouskem-Uherskem, ale v rozhodující chvíli dal zelenou vzniku nových států ve středu Evropy pod hlavičkou demokratického práva národů na sebeurčení. Jiným velmocem takové státy ve střední Evropě příliš k duhu nešly. Dodatečně jsme to pochopili za dvacet let.
K Wilsonovu rozhodnutí přispěla i řada šťastných okolností. Masarykův osobní dojem a podobné filozofické a politické přesvědčení, Masarykova americká manželka z vlivné rodiny i jeho vlastní zámořské renomé. Ale také vliv půl miliónu českých emigrantů v USA, kteří – a to není tak obecně známo – hned od vypuknutí první světové (tedy dříve než domácí odboj či Masaryk) přijali tuto válku jako válku za českou státnost. Byli to oni, kdo ve jménu české otázky zásobovali informacemi americké kongresmany. Z jejich rodin se rekrutovalo nemálo dobrovolníků – československých legionářů. A právě zde mezi emigranty se prvně upekl svazek Čechů a Slováků, který výustil v československý stát.
Amerika byla tedy velmi mohutně u zrodu nového státu a zdálo se, že bude od počátku jeho silným partnerem a zastáncem.
Jiní kmotři.
V roce 1938 byla už situace docela jiná. Amerika si žila v izolacionismu a s nevděčnou Evropou nechtěla mít nic společného. Přesto Edvard Beneš kontaktoval prezidenta Roosevelta, aby on svou vahou vstoupil do sporu mezi nás a sudetské Němce. Oslovil jej právě s vědomím Wilsonova odkazu a kmotrovství našeho státu.
Roosevelt odmítl se do sporu vtáhnout a vzkázal, ať to raději řeší evropské velmoci. A tak jeho roli převzal Mussolini a premiéři Chamberlain a Daladier. U mnichovské dohody Roosevelt nebyl, ale byl o jejím obsahu předem informován a souhlasil s ní. Nikdy jsme ho v naší národní mytologii nepřiřadili ke zrádcům Chamberlainovi a Daladierovi, ale jistým způsobem byl tenkrát alespoň jejich kmotrem. Jaký to mělo důsledek? Víme. Pro nás nejprve ztráta Sudet, pro celý svět posléze válku.
Ani wehrmacht.
V roce 1945 doufala jistě řada českých měst, že Američané nedodrží původní americko-sovětské domluvy (ať už vznikly kdekoliv) a přijdou na pomoc našim městům, než dorazí z dálky vyčerpaná Rudá armáda. Nestalo se, generál Eisenhower svoje předchozí slovo nezměnil. Churchill prý usiloval, aby Američané osvobodili z Plzně alespoň Prahu. Ani to se nekonalo. V nedávno vydaných, deníkových zápiscích historika Jana Slavíka jsem našel dokonce poznámku z květnového povstání, že němečtí vojáci rozpoutali v Praze přehnaný teror, aby vyprovokovali Američany k zásahu a oni se tak snáze dostali do jejich zajetí. Ani oni se nedočkali. O poválečném osudu naší země bylo notně rozhodnuto. Protože Sověti nejen osvobozovali, nýbrž si i politicky přivlastňovali. Ve středu Evropy se jim to povedlo bravurně.
Polichocení.
Velvyslance USA v Československu roku 1948 označil v jednom rozhovoru známý spisovatel Gore Vidal za nejhloupějšího velvyslance, kterého kdy USA kde mělo. Je to však křivda. Laurence A.Steinhardt hloupý určitě nebyl. V devadesátých letech byl publikován jeho dopis – analýza z dubna 48 státnímu tajemníkovi Marshallovi o situaci u nás. Jde o znamenitou analýzu československé státnosti, české národní i politické povahy a našeho vývoje těch let. Je v ní přiznán omyl, že Američané zastavili o tři roky dříve své tanky už v Plzni a okolí. Je v ní ale i hluboká nedůvěra vůči našim zbylým demokratickým představitelům, dokonce v jejich schopnost se jen organizovat.
O našem státě uvažoval pouze jako o běžné malé zemi, které americká velmoc zalichotí i jenom "sjednáním obchodních smluv a kulturních dohod. Malé země jsou polichoceny takovou pozorností." Bohužel jeho analýza vůbec nepřipustila, že by se zdě mělo USA nějak zásadněji angažovat, aby to nezměnilo rozložení celé Evropy. Z toho dopisu je žel cítit duch "waste of time".
Následek pražského Února se však přece jen následně dostavil. Američané vylekaní, jak snadno se SSSR a komunistům podařilo ovládnout náš stát, přitvrdili jinde, začali lpět na Trumanově dotkríně, vydělalo na tom Středomoří, později Rakousko, žilo z toho i Finsko, my ne.
Klukovská přestřelka.
Rok 1968 a historie se opakuje. Prezident Lyndon Johnson považoval Pražské jaro a srpnovou okupaci jako jenom domácí pranici na cizím dvorku. Traduje se, že Kosygin už v květnu 1967 při léčení v Karlových Varech byl ujištěn americkým diplomatem, že USA se nebude do Československo-sovětských vztahů plést a že uznávají naše území jako sovětskou sféru. Tehdejší americká diplomacie odmítla riskovat pro jedno Československo zhoršení celkových vztahů s Moskvou. Jejím cílem bylo dosáhnout politiky "détente", celoevropského uvolnění, uklidnění.
Nepřipomíná to něco z dnešní Obamovy politiky? Zejména tehdejší mág americké zahraniční politiky a pozdější ministr zahraničí Henry Kissinger byl známý svým přehlížením a despektem k zájmům středoevropských menších států, snad trpěl až nostalgií po Rakousku-Uhersku.
Fotografka Dagmar Hochová má v jedné své knize fotku pořízenou na zahradě amerického velvyslanectví v roce 1969. Malí kluci, podle západního oblečení zjevně děti diplomatů, si nadšeně hrajou s pistolkami na srpnovou okupaci. Příznačné. Jejich otcové se rozhodli pouze pro chabý protest, jejich děti si to aspoň užily jako hru. Z pohledu Američanů vlastně šlo jen jen o takovou dětskou přestřelku, námět pro klukovskou hru, jinak "waste of time."
Détente se jim sice naplnilo, ale bratrská invaze na dvacet roků zešedivěla střední Evropu.
U Tygra do NATO.
Museli jsme si tedy nadále počkat. Až přišli jiní prezidenti než Johnson a Nixon. Nevím, jestli se dá říci, že nám lépe rozuměli, ale určitě my jim. Jimmy Carter vnesl do jednání velmocí závazek dodržování lidských práv, využila toho naše disidentská hnutí. Ronald Reagan najednou začal Sovětský svaz nazývat bez pardonu: říší zla. A tomu už rozuměli asi všichni nekomunističtí Češi, to je probudilo, v tom spatřili naději na zbavení se medvědího obejmutí.
Jakmile se pak naděje stala skutkem, George Bush starší prvně ustaraně a prognosticky prohlásil, že oni na pádu a troskách železné opony tancovat nebudou. (To lze jistě chápat. Svět se dal do nových, obtížně předvídatelných pohybů.) Ale brzy se jako první v řadě amerických prezidentů do našeho regionu vypravil a nabídl při demokratickém vývoji záruky.
Teprve podruhé v našich moderních dějinách nastaly ve ve vztazích s USA skutečně dobré časy. Stačí si letmo vzpomenout. Havlovo první nadšené přijetí v USA, Paul Newman v klopě s plackou Občanského fóra, George Bush vytleskáván na Václaváku i rozesmátým, bývalým komunistickým předákem Alexandrem Dubčekem v normalizační budově Federálního shromáždění, Bill Clinton za několik let zajde i k Tygrovi za Hrabalem, Madelaine Allbrightová je u nás jako doma, a my jsme brzy doma v NATO.
Zdálo se, že ještě pěknou řádku let nebudeme pro Bílý dům "waste of time". Dobré vztahy s Američany udržují pravicoví i socialističtí premiéři typu Zemana a Špidly. George Bush mladší se snaží toho využít a vytvářet s námi a s Poláky nadstandartní vztahy. Západní Evropě se to nelíbí, ale kdo si nechá odvyprávět česko-slovenské a polské dvacáté století, nemůže se divit, že takové vztahy vítáme a že je oproti nim nevnímáme jako pohrdání Evropou, jen prostě jistější, znásobenou zárukou.
Polichocení II. ?
Jenže už návštěva George Bushe mladšího v Praze tak trochu připomínala spíše barevný kaleidoskop než vnitřní náboj návštěv jeho táty nebo Clintona. Návštěva Obamy krátce po pádu vlády, i s jeho show na Hradčanském náměstí a s pohlazením navzdory desítkám bodyguardů, byla už očividně spíše z reklamního a mediálního světa.
Pocit "waste of time" tehdy nastal a nyní na podzim dorazil v konkrétní podobě. Radoval se z toho francouzský prezident Sarkozy, což je určitě samo o sobě varováním, vzpomeneme-li jeho výroků na naši adresu z počátku letošního roku. Jsme tak v amerických vztazích k Evropě nejspíš už zase jen středoevropskou malou zemí, které lze z pohledu velmoci polichotit lesčíms méně náročným a méně svízelněji prosazovatelným než brdským radarem.
Ale že takový postoj a pocit by nejen pro nás měl být upozorněním, o tom snad po zkušenostech dvacátého století není pochyb.
P.S.
Na okraj americko-českých a československých vztahů na nejvyšší úrovni. Prvním americkým prezidentem, který navštívil Prahu, byl George Bush starší v listopadu 1990. Už předtím se však do Prahy podívali někteří američtí prezidenti, když ještě nebo už nebyli v nejvyšší funkci. V osmdesátých letech jsem si přečetl v novinách krátkou zprávu ČTK, že v Praze pobývá na soukromé návštěvě bývalý americký prezident R.M.Nixon. Pokud si dobře pamatuji, přijal ho nejprve náměstek ministra zahraničí, pozdější ministr Jaromír Johanes, a posléze, pokud se nepletu, i prezident Gustáv Husák. Ten byl už v té době tak trochu odstaveným komunistickým vůdcem v důchodě na pražském Hradě, Nixon byl zas zkrachovalým prezidentem. Hodně by mne zajímalo, co si ti dva velcí pragmatici politiky mezi sebou povídali.