Rok 1709 se někdy udává jako rok začátku intenzivní spolupráce mezi žďárským opatem Václavem Vejmluvou a architektem Janem Blažejem Santinim. Snad to sice není úplný začátek jejich spolupráce, ale každopádně to bude jeden z roků, kdy se začalo na Žďársku rodit Santiniho veledílo.
Poutní kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře, přestavba žďárského kláštera, Studniční kaple, malý Morový hřbitov, hospodářský dvůr Lyra ve Žďáru, kostely v obcích Bobrová, Obyčtov, Zvole, patrně kostel v Netíně, zájezdní hostinec v Ostrově nad Oslavou. Co stavba, to originalita a nepřehlédnutelná krása. A naplnění duchovního rozměru díla a to dokonce i u tak praktické budovy, jakým byl a dnes znovu je hostinec v Ostrově.
Asi bychom nenašli v našich dějinách tolik šťastných spojení mezi mecenášem, investorem, zadavatelem a jeho architektem. Žďárský opat Vejmluva se jednou rozhodl pro Santiniho, dokázal se mu „vemluvit“ a nic šťastnějšího se Žďársku stát nemohlo. V podstatě chudý kraj a nepříliš významné město se jednou provždy změnily a dostaly nesmazatelnou příchuť.
Její nesmazatelnost potvrdily léta nedávná, kdy centrum Žďáru dostalo za normalizace značnou urbanistickou ránu a v okolí náměstí se postavilo hned několik ošklivých budov. Ale přesto nebo navzdory tomu stojí do Žďáru a okolí za architekturou jezdit a vidět, jak jinak to dopadá, jakmile si zadavatel se svým architektem a stavebníky geniálně porozumí. Zatímco procházka kolem polomoderních staveb ve středu města člověka unaví a uvrhne do nevšímavosti, stačí jediný pohled na vytvarovanou střechu přístavby (sakristie) u kostela naproti hotelu Fit, aby zrak zbystřil. Podobných kapliček, přístavků ke kostelům existují desítky a stavěly se jistě velmi běžně, ale tuhle prostě není možné nevnímat, přehlédnout. I z takové obyčejné přístavby dovedl mistr svého řemesla vyvolat krásu.
Santinimánie
Dnes Santiniho stavby přitahují mnohé a dá se tvrdit, že od devadesátých let nastala nová renesance zájmu o Santiniho stavby. Snad přímo „Santinimánie“. Někteří v jeho stavbách hledají výklady kabaly a dalších tajných učení, jiní jsou uchváceni jejich akustickými kvalitami, ještě jiní čerpají sílu k rozjímání z doteku jim použitých kamenů, pro obzvláště trpělivé jsou zase zdrojem studia, co všechno v domě dokáže obyčejné sluneční světlo, pokud se s ním ovšem umí zacházet. Proč ne. Genialita nachází různé cesty k oslovení konkrétních duší. Ale já si v podstatě myslím, že na Santiniho stavby stačí se dívat odněkud z venku a nic víc. Dojít k nim a jen se dívat.
Jejich tvary jsou skutečně nejlepší vizitkou možností a dovednosti architektury. Pokud je pravda, že architektura je umění příbuzné s hudbou a že nejpovedenější stavby jsou zamrzlé hudební symfonie. Tak každá Santiniho budova je jedna hudební symfonie. Vždy trochu jiná, vždy nezaměnitelná v detailu i v celku a vždy stejně jako hudba nepojmenovatelná. Jistým problémem je jen ta případná zamrzlost. Tvary jeho kostelů, kaplí i zámků naopak jsou v ustavičném, věčném pohybu. Absolutnějším než pohyb, jak ho běžně vnímáme.
Také se stačí jenom dívat zvnějšku, aby člověk porozuměl jeho duchovní genialitě. U jeho staveb opravdu není Bůh jen někde uvnitř, v nějaké konkrétní výzdobě či v jednotlivých detailech nebo funkcích (byť mimořádných, jako je právě hra se světlem a sluncem), ale v celé stavbě. Nikdy ji sice z jednoho místa neuvidíme celou, ale vždy zásluhou jejích pohyblivých tvarů ji vnímáme jako celek. Stejně jako Boha. Jsem, který jsem. Nikdy nám o sobě neřekne něco v jednotlivostech, v jednom pocitu či v jediném zázraku: je porozumitelný také jedině jako celek. Takový, který nelze nikdy celý zahlédnout a pojmout, který ale jinak než jako všeobsáhlost, či tedy celek, není možné vnímat a uznat.
Zázračný kraj
Kostel na Zelené hoře dostal v nedávných letech znovu původní charakter poutního místa, zdaleka viditelného, a v jeho okolí byl vykácen vzrostlý les, aby nebránil při pohledu. Z této změny nijak nadšený nejsem. Ze své dřívější návštěvy jsem si zvykl, že prostě kostel je obklopen lesním hřbitovem a že vzrostlé stromy i trochu brání pohledu na tvary kostela. Zdálo se mi, jak člověk v prolukách mezi stromy hledal jednotlivé rysy stavby i stavbu celou, nacházel něco víc než, když se před ním vždy stavba vyloupne bez sebemenších zábran a tak trochu „bez županu“. Přes stromy jako kdyby na tuhle, snad vskutku nejkrásnější českou a moravskou stavbu nakoukával jako přes ojínělé okno. Ne všechno je pěkně vidět, ale o to je to napínavější i krásnější.
Před přibližně tři sta roky si tedy plácli žďárský opat Václav Vejmluva a architekt Jan Blažej Santini – Aichel a vytvořili spolu dílo, které se dnes nazývá centrem barokní gotiky v celé Evropě. Asi ne náhodou i v architektuře se nejkrásnější díla rodí na hranici dvou stylů. Už ne čistá gotika a ještě ne ryzí baroko. Právě takové stavby dosahují právo, aby přežily. A dokonce po staletích, a při troše štěstí na skutečné věčné časy, mohou sloužit původnímu účelu – ať už jako hospodářský dvůr nebo jako zájezdní hostinec či prostě většinou jako kaple nebo kostel. U jednotlivých povedených staveb se to dá ještě pochopit, ale u přeměny celého kraje, jedné oblasti chudé Vysočiny, je to patrně zázrak. U Santiniho a Vejmluvových staveb v pravém slova smyslu očividný zázrak. Něco geniálního v tom tři sta let starém holportu muselo prostě být.