Když se člověk ocitne v neděli dopoledne v Uherském Brodě a sleduje tamější plný kostel i plno dalších věřících na náměstí před kostelem, neubrání se pocitu, že se právě dívá i na typické a nejvěrnější voliče KDU-ČSL. V několika posledních různých volbách, ale i v takové baště lidovců jakou je okres Uherské Hradiště, začalo to jít s jejich volební podporou z kopce. Což teprve pak ve zbytku republiky. Důvod je zřejmý, KDU-ČSl asi zatím neprožila krizi členské základny, ale prožívá setrvalou krizi vrchních pater a konflikt personálních zájmů. Deset roků marně hledala vůdce, který by byl stejně typickým lidovcem jako věřící na nedělním náměstí v Uherském Brodě a zároveň stejně obratným politikem v ministerských funkcích a ve sněmovně jako Ti dva Pražáci: Kalousek a Svoboda.
Prameny moravské "pobělohorské" skepse.
Krizi této strany nevyjadřuje nic přesněji než, že uplynulé poluxovské desetiletí bylo zajímavé a charakteristické hlavně soubojem dvou schopných Pražáků o vliv ve straně, který prozatím skončil Kalouskovým odvážným odchodem a založením nové strany.Přitom lidovci dosahují v českých krajích dlouhodobě problematické výsledky. Tam, kde kandidovali tradičně Kalousek a Svoboda, jen tak tak se dostávali do sněmovny. V některých dalších českých krajích už opakovaně klesli mezi strany pod pětiprocentní hranici, a přesto právě z těchto neúspěšných krajů vybírali své ministry do koaličních vlád (sporná V.Parkanová). Naopak tam, odkud pořád ještě lidovcům svítí voličské slunce, se nepodařilo vytáhnout do popředí médií i do čela strany žádnou výraznou osobnost. Předseda Čunek či případně Šimonovský jako ministr neuspěli, svého času ambiciózní Ambrozek se vždy nakonec stáhne, údajně hodně schopný Juránek i další Moravané jako by se většího pražského angažmá prostě báli.
Stranu silně moravskou, regionální, řekněme i venkovskou a podhorskou /Vysočina, část východních Čech/ reprezentovali v nejvyšší politice především dva Pražáci, ale i někteří další Středočeši apod. A to se všemi klady i zápory a hlavně odlišnostmi od třeba právě Moravanů. Přitom už dávno také neplatí to, o co se snažil Josef Lux, otevírat pro lidovce celonárodní přízeň tím, že získával ke spolupráci ty pražské známé osobnosti, jež svou morální a nekomunistickou pověstí byli dostatečně přijatelní i pro moravskou základnu (Tigrid, Pithart, J.Sokol).
Z lidovců se tak pomalu a jistě stala strana nikoliv celostátní, leč regionální. S jistou, ale ne už neohroženě vysokou přízní v moravských krajích a na Vysočině, s podmíněnou přízní v části východních a jižních Čech a s dnes už velmi problematickou přízní v Praze a s vyklizeným polem ve zbytku Čech. Přesto takovou regionální stranu vede do rozhodujících voleb opět Pražák a jeho možná hlavní souboj o křesťanské voliče se odehraje s jiným, byť jihočeským, Pražákem Kalouskem. Přinejmenším souboj o některé konzervativní voliče ve městech mezi stranami těchto dvou politiků proběhne.
Fenomén Kalousek
Kalouskův odchod ze strany a odchod jeho věrných je sice odvážným, ale nikoliv překvapivým krokem. Smutným pro lidovce může být především tím, že odchází paradoxně ve chvíli, kdy před voliči se mu podařilo očistit svou hodně problematickou pověst z dob náměstkování na ministerstvu obrany solidním výkonem na ministerstvu financí. Zároveň je určitě ztrátou, protože jako "nejlepší strategický mozek české politiky" byl zárukou kvalitního protihráče Paroubka i Topolánka. Mnohdy je převyšující, byť musel pracovat s horší výchozí pozicí.
Také se zdá, že v průběhu let došlo k jistému zklidnění v Kalouskově chování. Alespoň tedy snad navenek do médií. Kdysi byl ještě mnohem více znám jako člověk teatrálních odchodů (z ministerstva obrany po nástupu ministra Lobkowicze, z funkcí ve čtyřkoalici v roce 2001), také jako člověk, který s chutí podával preventivní žaloby (slavná byla jeho žaloba na předsedu vlastní strany Cyrila Svobodu). Když dnes tvrdí v rozhovorech, že jeho nová strana nabídne politiku dělanou s úsměvem, zní to při vzpomínce na jeho dřívější praktiky přinejmenším skutečně úsměvně.
Už méně se Kalouskovi asi podařilo odstranit to, co mu vyčítali lidovci uvnitř strany. Jeho mediální sólování. Kalousek byl schopen jako předseda strany prohlásit něco navenek jako stanovisko strany, aniž by to ve vedení projednal. A členové se prostě museli následně jeho stanovisku přizpůsobit. Podobným diktátorským způsobem prý nefungoval například ani v ODS Václav Klaus.
jako pochopitelný se jeví jeho odchod z pohledu toho, že až na jednu slavnou úlitbu byl vždy považován za člověka jednostranně zaměřeného na ODS. Už kdysi se mu říkalo "trojský kůň ODS ve čtyřkoalici." Našel i nebývale dobré porozumění s prezidentem Klausem a patrně ho vždy volil. Názory ODS či dříve Klause nejsou a určitě nebyly všeobjímajícímí názory všech lidovců ze všech krajů. A za koaliční vlády s ČSSD dokonce odmítal jako samotný předseda strany být ministrem.
Další dlouholetá výčitka vůči Kalouskovi byla, že nevzbuzoval svým chováním žádné zvláštní křesťanské (náboženské) a lidovecké zanícení. A pokud ano, možná o něm věděli v jihočeské Bechyni (pro kterou toho jistě mnoho praktického udělal), ale sotva kde jinde. Jeho pragmatické pojetí politiky mohlo být sice pro stranu efektivní, ale také vzbuzovalo hodně otázek. Jako onen proslulý náměstek ministra obrany si dokázal zřejmě vytvořit na ministerstvu systém, který mu velmi seděl. Sice na ministerstvu o všem obchodním rozhodoval, ale pod žádné smlouvy se nepodepisoval. Na to byli podřízení. Je obtížně představitelné, že tak by si mohl počínat ekonomický či obchodní člen představenstva jakékoliv firmy.
Je zajímavé, že Kalousek oproti Svobodovi byl členem lidové strany řadu let už před listopadem. Přesto nějak člověku unikal důvod, proč po listopadu v ní tak dlouho setrvával. Jeho výsledky ve sněmovně i na ministerstvu – jak sám tvrdí – byly chváleny více jinde než v jeho rodné straně. O jeho konzervativním postoji k životu lze vzhledem k řadě kauz a lidí, se kterými byl spojován, pochybovat. A tak se zdálo, že lidovce potřebuje hlavně proto, že jako silný politický lídr, kterým jistě byl a je, se mezi nimi snadněji prosadil a lépe je ovládnul pro své potřeby, než by se mu dařilo ve větší straně a osobnostmi více nabité.
Teď jako velký hráč však už zvolil novou stranu. Pro diváka zůstane asi škoda, že sám sebe nevybral jako jejího hlavního lídra. Jde jen o starý strach z kontroverzní pověsti, anebo zase sází, že bude tím, kdo bude rozhodovat, a ne podepisovat?
Fenomén Svoboda
Svoboda má přes rivalitu s Kalouskem řadu věcí podobných. Také byl spíše dobrým ministrem zahraničí a uznávaným členem vlády ( v jeho případě i několika vlád) než dobrým předsedou strany. Také nejednu politickou přízeň k jinému partnerovi projevoval přehnanými gesty. Také tu a tam působil navenek jako přílišný sólista (členství v Tošovského vládě přijal prý bez vědomí vlastní strany). Snad mu nešlo vyčítat nedostatečné lidovecké a snad i náboženské zanícení (kdysi prý při svátku na Velehradě agitoval pro lidovce i ve frontě na záchod). Ale také tu a tam se jeho počínání zdálo poněkud mediálně unáhlené. (Svoboda je narozený ve znamení střelce a jako střelec, i unáhlený, občas koná). A také se nejednou zdálo, že chrání některé axiomy lidovecké tradiční politiky spíše z nutnosti než z přesvědčení a choval se přitom více jako obratný advokát než věrohodný politik. Například když jako předseda strany musel kritizovat návrhy k registrovanému partnerství.
Jeho dřívější soupeř Jan Kasal kdysi proti jeho volbě argumentoval z lidoveckých pozic. "Pochopitelně těžko lze očekávat určité cítění pro venkov od člověka, který celý život žije v Praze." To ovšem by šlo použít i na Kalouska, a ostatně i Kasal je už od devadesátých let hlavně Pražákem.
Jako dřívější dramaturg televizních politických diskusí také mohu potvrdit, že Kalousek i Svoboda k nim přistupovali shodně chlapsky. Nebáli se do nich přijít ani v týdnech, kdy zrovna se okolo nich či jejich stran vyrojili nepříjemné kauzy. To o některých lídrech jiných stran zdaleka nešlo říci.
Každopádně, že si ho lidovci vybrali a znovu vybrali jako předsedu pro kritické volby svědčí víc o lidovecké (moravské) personální krizi než o jeho stranických úspěších v minulosti a pozici ve straně. Když v roce 2003 prohrál předsednický souboj s Kalouskem, ještě týden před volbami jeho nejbližší spolupracovníci tvrdili, že si přece strana nesestřelí předsedu, který pro ně získal členství ve vládě a zastává tak významný post jako ministra zahraničí v době vstupu do EU. Za týden si klidně Svobodu sestřelili.
Svoboda byl svého času u lidovců zařazen do "rudého koutku". Tedy těch, kteří nadbíhají sociální demokracii. Bylo to ovšem v době, kdy vládní spolupráce s ODS vzhledem k její tehdejší rétorice vůči Evropské unii, se jevila takřka nemožná. Dnes Svoboda v jednom rozhovoru nabízí stranu, která je připravena (vyjma komunistú) pro všechny povolební partnery. Podle něj je to prý výhoda i osud středové strany. Zní to pochopitelně, byť tradičně to vrací lidovce před voliči do obrazu "vykoukané strany" či citlivěji řešeno "šrámkovské strany být při tom."
Ale současně takové předvolební vymezení potenciálu stranu nabízí řadu otázek. Kupříkladu: Pokud sám Svoboda je připraven stejně spolupracovat s levicí i s pravicí, znamená to, že se víc přizpůsobil a přiblížil stranické základně než před lety? Pokud je otevřen spolupráci všem stranám, znamená to, že si po volbách může podat ruku i s Miroslavem Kalouskem a zasednout spolu ve vládě?
Ta hlavní otázka ale nesměřuje ani tak na Svobodu jako na členskou základnu lidovců a to zejména na tu silnou moravskou. Pokud Svoboda nic víc voličům nenabídne a strana zůstane v důsledku toho trčet pod pětiprocentní hranicí a míra přežívání lidovců splaskne, zůstane odpovědnost jenom na tom předsedovi z Prahy? Anebo konečně pochopí Morava, že nemůže jednu stranu ovládat, vpodstatě vždy rozhodnout svými hlasy, kdo se stane jejím lídrem, ale přitom není schopna vygenerovat a vychovat do funkce předsedy důstojného lídra ze své vlastní základny – někoho kdo by se nebál ani neztratil v pražských a bruselských palácích ani v médiích a kdo by asi skutečně více odpovídal představám lidoveckých voličů o autentickém konzervatismu. Třeba těch voličů z nedělního dopoledního náměstí a kostela v Uherském Brodě.