Vcelku přehledné je to s talentem ve světě umění, vědy nebo sportu. Je známo, že například Nizozemci měli vždy vynikající malíře, a to nejen ve zlaté éře vlámského malířství, zato v hudbě skoro marně hledáte, že by tento národ zrodil jednoho významnějšího skladatele. Angličané vždy uměli psát romány nebo detektivky, dobrých obrazů namalovali mnohem méně. Francie pravidelně rodila kvalitní básníky a esejisty, na německé půdě se dařilo zase v jakékoliv době a jakýmkoliv filozofům. Podobně by se daly vyjmenovávat přednosti i zápory národů ve sportu a vědě.
Neexistuje ale obdobné talentové srovnání i pro oblast politiky a třeba hospodářství? A nemyslím tím jen na vlastní politiky, ale i na celkové politické chování a uvažování obyvatel, prostě na voliče. Bystře vyjádřené jsem to četl kdysi v soukromé úvaze jednoho méně známého exilového spisovatele, který po roce 1945 žil nejprve ve Švédsku a pak v Austrálii: "Čím to, že v českých hospodách jsme po večerech neustále rozebírali politiku, zatímco tady v Austrálii i ve Švédsku se chlapi v barech vůbec nebaví o politice, vedou se řeči o poprsí italských hereček /psala se padesátá léta/, ale pak jdou k volbám a jak v Austrálii, tak ve Švédsku zvolí slušné strany a schopné politiky? My u nás před válkou i v šestačtyřicátým jsme hodiny rozebírali koho volit a nakonec jsme stejně vybrali špatně!" /citováno zpaměti/
Sokolovny by nám šly.
Ještě více ten náš nedostatek talentu a dispozic pro politiku vystoupí při pohledu na samotné politiky. Vezměmě si jen některé dekády moderních českých dějin. Od cca roku 1880 do začátku první světové války naše země zaznamenala výrazný rozmach a měšťanský boom. Vznikaly u nás celé příměstské průmyslové zóny, podobné dnešním, a také z této doby má většina našich měst své dodnes nejcharakterističtější občanské budovy – sokolovny, banky, gymnázia, základní školy. Ale česká politika ve stejné době? Neustálé rozbroje, parlamentní obstrukce z naší strany, až stanná práva, nikam dál jsme se ve Vídni ani v Praze téměř neposouvali.
Zlatá první republika. Přes náročnou situaci hospodářské a národnostní krize se na ni vzpomíná jako na určitý zlatý věk kulturního života a na vcelku demokratickou oázu uprostřed totalitních států. Dala živnou půdu i několika vyjímečným politickém osobnostem typu TGM, Švehly, Beneše, ale denodenní a praktická, hlavně stranická politika připomínala opět marnost, neustálé výměny vlád, aféry, změny na ministerstvech a nakonec marnost, s jakou jsme si naběhli nebo přinejmenším diplomaticky nezvládli krizi se sudetskými Němci a s Hitlerem.
Roky socialismu. Ekonomicky i v jiných oborech jsme byli pořád vcelku na špici východního bloku. A nelze to jen jednoduše vysvětlit lepšími výchozími podmínkami. Nejlépe to bylo vidět za normalizace, kdy už celý východní blok se jen propadal. U nás však přes všechny problémy, pořád nějaké zboží v obchodech bylo, nikdy jsme se tak drtivě nezadlužili, neznehodnotili zcela úspory, a lidé se často našli alespoň v nevídaném rozkvětu náhradních a v podstatě prospěšných aktivitách jako třeba v chalupaření. Ale politika? Ta vrcholná byla naopak téměř nejostudnější z celé východní Evropy. Patřila k nejposlušnějším Moskvy, bez sebemenších důkazů, že bychom někdy něco lépe vyjednali než třeba Maďaři, že bychom v něčem dokázali jít za pokyny moskevských vládců.
Meze našich politických schopností i talentů patrně prokázal i celý ten slavný rok 1968. Václav Černý ve svých pamětech, psaných počátkem sedmdesátých let, si poznamenal, že od smrti Beneše zrodil socialistický režim u nás jen dva skutečné politiky a to (nikoliv asi náhodou) Slováky Dubčeka a Husáka. Přes jejich smutné učinkování na tom zřejmě něco bude. (I z první únorové generace komunistických politiků vyčnívá vedle Gottwalda snad už zase jen Slovák Clementis.) Dnes se můžeme litovat, že mít Pražské jaro v čele schopnějšího lídra než Dubčeka, nedopadlo by hořce, jak dopadlo. Že kdyby normalizační režim měl v čele lidsky kvalitnějšího a politicky troufalejšího vůdce, než byl Husák, nebyli bychom natolik sovětsky znormalizováni. Ale proč ani v jednom případě se schopný český lídr nenašel a neprosadil?
Neveselý pohled je bohužel i na poslední dvacetiletí. Ti, kdo se zdáli jako lidé "homo politicus" a jako lídři politikou políbení – Havel, Klaus, Zeman, případně kdosi další – postupně se programově i schopnostmi jako celonárodní lídři vytratili do ulit, obklopených jen několika věrnými, kteří jim umějí jedině přikyvovat. Samotné strany vyměnily už vesměs několik lídrů, ale časem se na každého z nich začne volat: děkujeme, odejděte, a pokud možno rychle. Velké partaje se těší specifické nedůvěře určitých elit. Jejich část opakovaně hledá naději v menších uskupeních, ale ty při prvním závanu moci obvykle narazí na stejné personální meze a rozepře jako ony proklínané velké strany. Přitom ovšem uplynulé dvacetiletí určitě nebude v našich dějinách hodnoceno jako nějaké ztracené nebo nevydařené období naší historie.
Generační přeludy.
A tak se občas volá po různých generačních obměnách. Václav Havel je nyní přesvědčen, že problémem české politiky jsou dnešní padesátníci, protože hodnotově vyrostli v normalizačním marasmu. Ale co tím vlastně chce říci? Že jeho generace, která prožila dětství a první školní výuku v protektorátu a rozum brala ve zlých padesátých letech, měla kvalitnější podmínky? Před lety viděl zase naději české politiky v nové, mladé generaci politiků – a pak dostal lekci, když z jeho jmenovaných talentů se nejvíce prosadil Stanislav Gross a jeho metody.
Varováním Havlovi před podobnými kritikami i nadějemi by jednou provždy mělo být staré Masarykovo proroctví, který před Karlem Čapkem viděl naději národa v dětech zrozených až v prvních letech republiky. Jak známo z generace narozené ve dvacátých letech pak vyrostli nejhorlivější svazáci poúnorového období i většina normalizátorů. Právě v letech 1920-28 se narodili, vyjma Husáka a Biĺaka, všichni členové normalizačního předsednictva ÚV KSČ. Štrougal i Jakeš a Indra, Lenárt, Havlín, Fojtík a další a další. Také normalizační ministři.
Ale Havel v podobných přeludech není sám. Často se volá, aby českou politiku zkultivoval větší počet žen. Jenže když se tímto směrem vydala jako první Strana zelených a v jejím poslaneckém klubu i ve vedení bylo hned několik výrazných političek, dopadlo to se stranou i s poslaneckým klubem velmi emotivně. Čeští politici a voliči mužského rodu v tom tedy určitě nejedou sami.
Stejně tak se tu a tam objevují představy, že v politice bude lépe, až do ní budou přicházet lidé bohatí z jiných aktivit. Pošilhává se přitom po mladší generaci úspěšných podnikatelů a manažérů. Když se ale někdo takový v politice objevil, hned se s ním vyrojila i celá jeho lobby.
Samozřejmě příčiny českého antitalentu na politiku by šlo vysvětlovat různými historickými příčinami. Ztrátá národní šlechty, několikanásobné vlny emigrace, pravidelné likvidace elit, přílišný ateismus hodnot a postojů. Jenže složité historické osudy potkávají i jiné menší národy. Třeba ty úvodem zmíněné Nizozemce, přesto jejich politika umění kompromisu, "polder politika" celonárodní domluvy a celonárodních plánů funguje a vlády mívají vcelku klidné vládnutí po celé funkční období.
Třeba nám opravdu chybí to moře, na které to sváděl kdysi Masaryk, které učí prý ve všem, i v politice, určité pokoře. Ani stovkami krásných rybníků prostě hladinu jednoho bouřlivého moře nenahradíš. Ale o skutečných příčinách našeho politického antitalentu třeba až někdy příště.