Vztahy Kundery s jeho vlastí jsou poblíž bodu mrazu. Autor už možná nikdy nebude potřebovat české čtenáře a mnozí Češi i jeho rodní Moravané nikterak příliš Kunderu a rádi se budou nadále mezi sebou utvrzovat, kolikrát je velikán evropského písemnictví svými postoji a názory zaskočil.
Moc bedekrů a románů.
Ve filmovém přepisu legendárního Žertu si hlavní záporák Zemánek v rozhodující chvíli hraje s moderními černými brýlemi, aby si nikdo netroufnul mu připomenout jeho svazáckou, jásavě temnou minulost. Může okamžitě žít v obraze, který jen sám uzná za vhodný. Známé gesto, jak se úspěšně a suverénně vysmeknout odpovědnosti nebo studu. Češi i Kundera by si možná ve vzájemném vztahu také rádi nasadili černé brýle zapomnění, netýkavosti. Jenže má to své ale. A to pořádné! Často jsou například v pražském metru vidět mladé západní turistky, jak narychlo hltají Kunderovy romány. Vedle cestovních bedekrů o Praze slouží jim právě jeho knihy za nejvhodnější doprovod, jak se vyznat v zemi, kterou zrovna navštívili.
A tak vzniká paradox hodný velkého romanopisce. Autor, který odmítá svou vlast (a ona se straní jeho), svými knihami pomáhá jiným, aby tuto zemi pochopili. Pokud dnes někdo ve světě zná něco z moderní české historie, zná to zásluhou románů Milana Kundery. Žádný jiný český umělec, natož historik, tak úspěšně nešíříl moderní české osudy jako právě Kundera. Zásluhou Valčíku na rozloučenou, Žertu, Knihy smíchu a zapomnění, Nesnesitelné lehkosti bytí nejsou pro řadu lidí ve světě naše únory čtyřicet osm, srpny šedesát osm, padesátá léta úplně pusté pojmy.
Milan Kundera prostě získal moc (i když jinak každou moc oprávněně podezírá) být průvodcem cizinců po českém osudu. Určitě to nebylo jeho cílem, ale stalo se tak. A sotva ho někdo z toho trůnu sesadí. Na to jsou jsou jeho české romány, a zřejmě i budou pro další generace, dostatečně čtivé.
Autor sám opakovaně zdůraznil, že dějiny používá ve svých knihách jen jako kulisy a přistupuje k nim pouze jako scénograf. Z každé doby si vybírá jen drobet nejpodstatnějších charakteristik, "Všechny historické okolnosti pojednávám s maximální úsporností." Možná právě proto nás některé scény z Kunderových českých románů znervózňují a stejně právě proto jsou pro ostatní srozumitelné a sugestivní. Tam, kde se nám zdá, že složitou dobu nevybíravě zjednodušil, ne-li se jejím hrdinůmí až ironicky pošklebuje, ji nečeskému čtenáři přiblížil.
Rozkvetlá louka hrůz
V jeho knihách jsou zajisté místa, kde se nám může zdát, že po dějinných osudech klouže jen s jakousi líbivostí popisu a ironie, která jim nepřísluší. Přesto bychom neměli na jeho knihy koukat jako na zjednodušené bedekry. Kundera jako člověk i jako autor urazil přirozeně za osmdesát let kus cesty. A jestli někde v počátcích byly chybné i literární kroky, například přelyrizovaná skladba o Juliu Fučíkovi, ve většině jeho románech (a romány vnímá jako postoj moudrosti, něco, co se neidetinfikuje s ničím typu politiky, náboženství) se dobírá soucitu k postavám. A to soucitu nelaskavého, spjatého především s nenávratností jednotlivých lidských činů a jejich dopadů.
Na začátku jeho románové řady je už zmíněný Žert. Tím zpravidla dodnes nepohrdají ani největší "antikunderovci." Příběh, kde mimo jiné vypráví, že člověka nikdy neporazí na kolena jeden nepřítel. Ale teprve moment, kdy se osudoví nepřátelé sčítají na vícero rovinách života. A že ti nevinní ze sféry citových vztahů nakonec dorazí člověka víc než ti krutí ze sféry politiky a dějin.
V jednom ze svých pozdních románů, v Nesmrtelnosti, s esejistickou přesností rozebral zaskočený pohled člověka na obyčejnou letní louku. Každý ji může vidět jako krásu nespočtu kvetoucích květů, aby ji vzápětí spatřil i jako místo hrůzy, kde vlastně každou vteřinu někdo z živočichů umírá, je někým požírán, vadne. Tak se ostatně dá dívat i na desetiletí poválečného československého osudu. Kromě několika poprav a jednoho příjezdu tanků byl nudný mír, zpravidla se dalo nějak žít, co na tom, že se přitom neustále lidé všelijak požírali a vadli. Až od té doby ještě nějaké desetiletí uplyne, bude ještě snažší se rozhodnout pro jeden ze dvou možných pohledů na louku. Jako ostatně dnes se střídavě lichotivě i kriticky díváme na dobu Rakouska-Uherska.
Ve svých Majitelích klíčů zachytil zase meditujícího maloměšťáckého pana Krůtu, který rozčileně vzpomíná, jak celý Strahov se při všesokolském sletu nedíval na vzorné zástupy přesně secvičených cvičenců, ale na jednoho filozofa, co se motal mezi řadami a přebýval. Kundera sám také nějak v Čechách přebývá. Jenže, ať už on bude mít nadále ke své domovině vztah obezřetný, nezmění to nic na tom, že cizinci nadále budou sahat nejvíce po jeho knihách, aby se něco o nás dozvěděli. On je pro ně dokonce jistým "majitelem klíčů" k našim dějinám.
Romanopisectví považuje Kundera nejen za určitou vyvolenost, ale i za nejevropštější ze všech druhů umění. Nás může těšit, že v tomto oboru máme jednoho velkého žijícího autora, který navíc i ve svých osmdesáti má stále co nového nabídnout svým čtenářům. Bylo by proto dobré, kdyby zrovna v době našeho předsednictví evropského kontinentu se někdo odvážil narovnat náš a jeho vzájemný vztah. Před časem se premiér Topolánek pokusil vyznamenáním bratří Mašínů usmířit jiný kontroverzní vztah z našich dějin. Šlo bezpochyby o velmi kurážlivé gesto – případ Milana Kundery by si obdobnou kuráž zasloužil také. Snad by potom našel více odvahy ve vztahu ke své vlasti také sám.