Když sledujeme staré filmové týdeníky a propagaci z padesátých let, je snadné se jimi bavit. Po šedesáti letech působí směšně, s odstupem desetiletí odešly samy nejen do důchodu, ale už do jiného světa. Postavy svazáků, agitátorů, různých úderníků připomínají až loutkové divadlo. Jejich prohlášení na nás působí skoro stejně jako když si čteme třeba některé národovecké, obrozenecké výzvy. Ta doba je pryč, není možné ji vrátit, lze se nad ní nanejvýš usmívat. Ale pokud tatáž slova z tehdejších prohlášení slyšíme ještě od někoho žijícího, který si za nimi stojí svou životní zkušeností a svým životním příběhem, je to větší problém. A na smích sotva dojde.
Minulost v esperantu.
Stará žena, nicméně pořád dostatečně energická, líčí asi třetinu magazínového rozhovoru srozumitelnými slovy, jak snáší na stará kolena život v ženské věznici. Může nám ji přijít líto, že musí v tomto věku vstávat v šest, musí se o televizi dělit s ukecanými spoluvězenkyněmi, musí se před návštěvouz podrobovat nedůstojné prohlídce. Můžeme se trochu i divit, že si stěžuje – ač pracovala celá léta v soudnictví – jak od jedné vězenkyněn musí poslouchat tak sprostá slova "jaká jsem v životě neslyšela". Ale v podstatě celé její vyprávění o životě ve věznici i o možných vyhlídkách na milost je naprosto obvyklé a srozumitelné. Tak nějak si život v ženské věznici představujeme a tak nějak v ní asi vypadá postavení nejstarší vězenkyně.
Pak začne tatáž žena vyprávět o svém životě. Najednou slyšíme slova, která jsme zřejmě mnozí z nás naposledy četli v nudných normalizačních, školních učebnicích. První republika byla špatná, protože bylo hodně žebráků a střílelo se do dělníků. (Je to pravda, není to pravda?) To lze pořád brát s jistým nadhledem a s pokorou vzhledem k chybějící vlastní zkušenosti s tehdejšími poměry. Přestože paní Brožová-Polednová pocházela ze střední vrstvy, dala se brzy ke komunistům a ještě dnes radostně vzpomíná na únor 48, kdy bylo v pražských ulicích víc nadšených lidí než v listopadu 89. (Máme o tom asi své pochyby, ale těžko někdo z nás může srovnávat.) Budiž, také to jsou prostě typická, nostalgická slova celoživotních komunistů.
Její hodnocení okupace 68 patří do podobného rejstříku. "Já jsem říkala, že jdou jako slon do porcelánu", ale "jestli mi někdo zachránil život, tak mu budu vděčná až do smrti." Nic zvláštního, tak prostě věrnost Sovětskému svazu vyjadřovali mnozí lidé z generace narozené ve dvacátých letech, dospívající za protektorátu, kdy se třeba trochu přichomýtli k ilegální činnosti (ovšem vždy životu nebezpečné), a proto pro ně zůstal celoživotní, určující událostí nadšené vítání osvoboditelů a konce války v máji 1945. A když přijela Rudá armáda znovu v 68, začali být životem už unaveni, proto normalizaci vnímali " jednoduše jako normalizaci, aby byl pokoj" . Také srozumitelné, pochopitelné, nemusí se nám to líbit, ale lze taková stanoviska chápat.
Jenže pak přijde řeč na vlastní proces Horákové a najednou nám slova přestávají být srozumitelná. Ta stařenka i po šedesáti letech je vpodstatě přesvědčena o vině paní Horákové. "Ta Horáková mě namíchla, když řekla, že chce válku. … A ona skutečně nějakou činnost musela mít, to mi neříkejte." Po letech je pořád přesvědčena o vině Horákové a stejně tak o správnosti jejího dsouzení /snad ne o výši trestu/. Svoje pochyby, které ji občas asi potkávaly, vyvráti slovy "u odvolacího soudu byli většinou soudci vystudovaní v první republice, to byly nějaké kapacity" (sic! ta první republika). Nebo tím, co jí bylo řečeno tehdy zkušenými soudci, když se soudu měla účastnit. "Víš, s jakými kapacitami tam budeš sedět, to máš štěstí." Osobní vinu asi necítí a tehdejší přístup justice vnímá jako legitimní: "Chránila jsem republiku, která byla uznávaná u všech států."
A tak se zúčastnila aktivně soudu, na jejímž konci bylo několik poprav. A ona sama jako žena se musela účastnit popravy jiné ženy, paní Horákové. Sice jí z toho bylo špatně a raději se nedívala, (k dalšímu mladému prokurátorovi "Toníčku, nedívej se, nebudeme se dívat."), ale to nic nemění na tom, že soud vynesl rozsudek, že k popravě nevinné ženy došlo a že jiná žena, i po šedesáti letech, si je víceméně jistá, že tehdejší režim zacházel se svými potenciálními kritiky a odpůrci správně.
Kdyby to člověk viděl v propagačním týdeníku, přišlo by mu to jako něco, co už je dávno pryč. Když to slyší v rozhovoru od žijícího člověka, je to opravdu něco jiného. Kde se v člověku bere, v jinak běžně uvažující ženě, ta pozice, že naprostou nevinu a nespravedlnost vůči jinému nevidí nebo odmítá vidět?
Síla pocitu
Redaktor se paní Brožové-Polednové zeptal i na jednu její známou obžalovací řeč s dělnickým akcentem. Ona odpoví "Když si teď řeč přečtu, tak si řeknu, že je to naivní. Ale tenkrát jsem to tak cítila, chápejte to?" Pokud by odpověděla, že to byl její tehdejší názor, bylo by to pro nás snažší. Názory je běžné v životě přehodnotit. Ona mluví o pocitu, a jak známo pocit je něco jiného než názor nebo dokonce rozvaha či mínění. Pocit nějaký člověk cítí a má, a nemá smysl jej druhým vyvracet.
V tom je ten problém. O nepřímých svědectvích, zastaralých dokumenentech, propagačních týdenících, si můžeme myslet, že to byla záměrně dělaná lež, při které si prostě její tvůrci vypočítavě budovali svoje kariéry. Ale co když tehdy – stejně jako dnešní vězenkyně – to prostě tak cítili?
Myslím, že Olga Havlová kdysi v raných devadesátých letech, když najednou byl každý hrdina a celoživotní antikomunista, řekla, že by se nemělo zapomínat, jak při procesech z padesátých let, vysílaných rozhlasem i po ulicích, bylo velmi málo lidí, pouze dokonce hrstka, která dávala najevo přesvědčení, že tomu všemu nevěří. A navíc tato menšina měla o sobě a o svých názorech často nejvíc pochybností. Byli si velmi nejistí už proto, že suverény života byli tenkrát ti, kteří hlásali a cítili pravý opak. (Ostatně paní Brožová-Polednová se na starých fotografiích tváří velmi optimisticky a hrdě.)
A i když dnes žijeme už zcela v jiné době a v jiném režimu a paní prokurátorka se nám do něj nějak zatoulala jakoby nepatřičně a odkudsi z pravěku, její svědectví o dávných pocitech, ze kterých si vybudovala celoživotní postoje, je třeba brát vážně a za přínos.
Může se někdo kdykoliv tak podstatně mýlit, že to jiného stojí až život? Může si na tom přesto založit celoživotní kariéru a přesvědčení? Může. A je smutné, že teprve po víc jak půlstoletí se to celé obnaží, když už máloco lze zvrátit a napravit.
Existence a snad i odsouzení paní Brožové-Polednové může být cenné právě jejím dnešním svědectvím z ženské věznice. Tedy pokusit se pochopit, jak snadno a jak optimisticky lze osudově se dopustit neskutečné viny.
Závažnost tohoto svědectví je daná koneckonců i tím, že je svědectvím staré prokurátorky a veteránky české justice, která byla celý život zvyklá stát na opačné straně spravedlnosti. A nijak ho nerelevatizuje, že paní Brožová-Polednová jistě nebyla v tehdejším justičním zločinu zdaleka hlavním strůjcem.
P.S. Život tehdejší oběti, Milady Horákové, skončil tragicky. Nicméně, když před časem přinesl jiný český magazín rozhovor s její dcerou, uvědomil jsem si, že dokonalá tragédie antických rozměrů se komunistům přece jen nepodařila. To při pohledu na obrázek malých amerických pravnuček Milady Horákové. Život byl přece jen silnější, její rod dál pokračuje, a až osudově v ženské linii.