Cigaretové dilema
Skoro romantický dojem vyvolává v pamětech Vladimíra Nabokova pasáž, jak se v letech první republiky procházel se svým synem pražskou Stromovkou. Nabokova matka si zvolila za exil Československo a Praha se jí stala posléze i místem posledního odpočinku. Její slavný syn ji zde navštívil a na celý život si zapamatoval procházky ve Stromovce.
Mnohem méně romanticky na člověka působilo, když na vojenském cvičení v našem vojenském prostoru četl azbukou načmárané nápisy Volgograd 230, Jaroslav 350. To nebyly kilometry, ale počty dní do civilu. Český vojenský prostor uprostřed naší země spravovala sovětská armáda a její vojáci vytesávali do zdí budov své stesky. Vedle našich nápisů směrem k civilu působily nepatřičně. Stejně nepatřičně jako celá jejich bratrská armáda u nás.
A také nepatřičně jako momentky, která zažíval každý, kdo měl to štěstí jako já, že vyrůstal ve městě s početnou sovětskou posádkou. Okolo jejích kasáren a jejich hlídek chodil člověk denně do školy. Naši profesoři literatury nám nemuseli příliš vysvětlovat různé nabubřelé figury z Gogola a z Čechovových povídek. Viděli jsme je okolo sebe. Stačilo se dívat, jak sovětští důstojníci obsadili po službě hospodu, a jak běžní vojáci (sluhové) s jejich kufříky poctivě čekali hodiny před hospodami, než se jejich panstvo pořádně napojilo. Stačilo se také dívat, jak jejich pánové nosí nasazené čepice, svírají cigarety, jak se zásadně nevyhybají nikomu na chodníku a jak jejich manželky voněly na sto honů a v obchodech vždy požadovaly to nejdražší zboží. Denodenně jsme se poučovali, že jde o jinou kulturu.
A mezitím jsme řešili jeden morální spor, na který existovalo několik názorů mezi dospívajícími. Pokud vás požádal prostý sovětský vojín na ulici o cigaretu (a stávalo se to často), máte mu ji dát? Jedni byli přesvědčeni, že ano, protože obyčejní vojáčci za okupaci nemůžou a jsou na tom mnohem hůře než my. Jiní tvrdili, že ani jim se nemá dávat nic. Jsou to přece Rusáci a musí si nést cejch okupanta. Jeden náš vrtsevník na podobnou prosbu sice vytáhl z krabičky hned dvě cigarety, ale hodil je na zem a před vojákem je rozdupal.
Ruští a sovětští vojáci pak z naší země odtáhli, aby se vrátili oni nebo jejich spoluobčané jako turisté, podnikatelé a nyní jako naši trvalí obyvatelé. A mezitím také dorostla jedna nová generace, která už možná nechápe, jaké to bylo žít po jejich boku jako po boku okupamtů. Stejně jako my jsme někdy nechápali naše dědečky, kteří se ani třeba pětatřicet let po válce nemohli dívat na východní Němce v trabantech a wartburcích, protože jim pořád připomínali jiné Němce.
Zajatý strach
Češi a Rusové – jde to dohromady? Jak známo zejména naši obrozenci se často pro Rusy nadchli jako pro protipól Němců. Jenže těm obrozencům, kterým se poštěstilo do Ruska podívat, brzo nadšení došlo. Známým příkladem je Karel Havlíček- Borovský. Ale za přečtení stojí i třeba cestopisná črta Viléma Mrštíka Cesta do Ruska, která je popisem vystřízlivění našince z ruských poměrů.
K vystřízlivění z obdivu nepochybně silně přispěla první světová válka a boje našich vojáků a legionářů na ruské frontě. Malíř Jan Bauch ještě v devadesáti letech vzpomínal na osudově démonický pocit z Rusů, když jich několik na frontě zajali: "Oni byli svázaní, špinaví, my měli zbraně, hlídali je, ale přesto z jejich pohledů na nás šel strach. Z nich na nás šel větší strach, než z nás na ně, to bylo zjevné." (citováno volně).
Když v roce 1945 zavládlo u nás dočasné nadšení z Rusů a z ruské civilizace, určitě mnozí ho krotili a před Rusy je varovali. Jedno zajímavé svděctví o tom podal ve svých pamětech divadelní historik František Černý ve vzpomínce na poválečnou návštěvu u tehdejšího nestora českého divadelnictví Jaroslava Kvapila. Ten před Rusy varoval srovnáním: "My nyní Němce zatracujeme, jenže si neuvědomujeme, že na Němce, jejich chování, jejich způsoby úřadování jsme se osm století učili přizpůsobovat a zvykat si ně, už s nimi umíme zacházet a vycházet, ale s Rusy to nebudeme vůbec umět." (citováno opět volně)
Kvapil vystihl přesně naše budoucí jednačtyřicetileté soužití se sovětskými Rusy. Byli pro nás cizí a jejich způsoby jednáni se s našimi míjeli. A to dokonce i u těch, kteří jim oddaně sloužili. O tom koneckonců svědčí řada proslulých trapasů a nedorozumění, které s nimi vznikly při různých družbách. Ale i třeba dokonce výrok takového Gustáva Husáka na jaře v devětašedesátém v kruhu nejbližších, když chlapácky tvrdil, že ty "dědky z Kremlu časem obchčije". Nejen, že dědka Brežněva nikdy neoklamal, ale nechal se jim zcela vláčet podle jeho medvědích not. Možná se mu podařilo obchcat jen svoje vlastní dva národy a podle určitých svědectví patrně i sebe sama.
Sakačova přihrávka
A tak z Rusů šel jednačtyřicet let démonický pocit strachu, tak i pocit naprostého míjení se v komunikaci, v zábavě, ve všem. Obyčejní lidé se báli, že jednoho krásného dne nás skutečně připojí jako svou další sovětskou republiku. Komunisté se jich obávali jako někoho, kdo je kdykoliv může sejmout. Rusů se v podstatě báli všichni a nikdo se s nimi neuměl dostat na stejnou notu, i kdyby měl od nich sebevíc vyznamenání a navštívil sebevíc jejich častušek.
A jediným bojištěm, kde jsme si na ně vlastně troufali, byl lední hokej. Právě tam jsme jim chtěli dokázat, že jim někdy vnutíme naši hru. Jenže i to končilo zpravidla neslavně. V dubnu to bylo třicet let, kdy jsme na mistrovství světa v Moskvě prohráli se sbornou rekordních 1:11 a kdy nešťastný brankář Marcel Sakač poslal za stavu 0:4 nevídanou přihrávku přímo na hokejku Viktora Žluktova a tím vše symbolicky rozhodl. Pro nás tehdejší školáky to bylo snad stejné trauma jako pro generaci starší 21.srpen 1968.
Útočník Bohuslav Ebermann tehdy řekl ve Stadiónu, že po zápase v kabině bylo neskutečné hrobové ticho, každý se bál promluvit, bál se vlastního hlasu, aby se neutopil v bažině ticha. Tedy vlastně stejně jako se v Čechách bál snad každý bažiny velmoci Sovětského svazu a jakéhokoliv odporu proti této bažině. To ovšem už v rozhovoru nebylo.
Život náš vezdejší jejich očima
A najednou jsou zase tu. Nemají uniformy, mají zřejmě jiné chování, nejsou už občany Sovětského svazu, ale zase tu chtějí zůstat vlastně vesměs natrvalo. A po našich zkušenostech s nimi je o to zajímavější číst v různých rozhovorech důvody, proč právě Čechy a Prahu si vybrali jako svoje bydliště, a také číst pocity, které je tu napadají.
Zpravidla hned jejich první slova na naši adresu nám jistě znějí dost paradoxně. "Češi jsou mi ze všech národů asi nejbližší.", "Češi se chovají k nám Rusům perfektně.", "Během SSSR si byli Češi i Rusové podobní.", "Žijí zde mentalitou nám blízcí lidé.", "Tato země má dobrou auru." Zatímco nás předchozí desetiletí ujistila v názoru, že nic nám není tolik vzdáleného jako Rusové a jejich mentalita.
Paradoxní jsou i praktické důvody, pro které k nám přicházejí. "Je tu mnohem větší bezpečnost, chtěli jsme žít někde v bezpečném městě.", "Praha je ve srovnání s Moskvou ve dne a v noci bezpečná.", "V Moskvě jsi pod neustálým tlakem, není chvíle, kdy necítíš stres. Pořád čekáš, kdy se ti něcoi stane."
Je to už paradox vlastně proto, že oni k nám přicházejí za větším bezpečím a my právě s příchodem lidí z východu i konkrétně Rusů se bojíme, že naše bezpečnost klesne. Ostatně to je značka všech současných migrantů do lepšího světa, přicházejí do nových zemí za větším pohodlím a bezpečím, ale pro původní obyvatele jsou naopak rizikem, že to, za čím přišli, se jejich podílem zkomplikuje a zhorší.
Když uvádějí, že jim v Čechách připadá život klidnější, zní to taky překvapivě. Vždyť hlavně Praha připadá i řadě našinců jako město přehnaně uspěchané. A někteří Rusové dokonce nás chválí, že my Češi dáváme přednost na silnici, že zpomalíme tam, kde oni by naopak před chodcem nebo jiným autem zrychlili. A to my si o sobě sami myslíme, že právě na silnicích za volantem si léčíme všechny svoje mindráky.
Někteří Rusové, obvykle ti s vyšším vzděláním, se v novinách rozpovídali, že život u nás jim nabízí třetí variantu života. Zatímco u nich v Rusku lidé žijí buď jen v honbě za vodkou nebo za penězi či naopak žijí v jakémsi intelektuálním uzavřeném světě, ale současně existenčně strádajícím životem. V Čechách se prý dá najít příjemná třetí cesta mezi těmito extrémy. Obyčejný, spokojený život, běžná práce, běžné zábavy, běžná životní úroveň. Pokud jim dobře rozumím, těmto Rusům jakoby se dokonce zalíbilo naše maloměšťáctví. ˇPravidelnost života českých okresních a menších měst. To, čemu se někteří počátkem devadesátých let velmi vysmívali jako pouze nechtěné dani za život v socialismu. Třeba zahrádkaření, chataření, chalupaření, pět dní v práci a pak hurá do jiného světa. Tehdy se psalo, že to byl důsledek nemožnosti skutečné realizace. Dnes někomu z východu to přijde jako nejlepší možný život, který lze objevit.
Stromovka národů různých
V šedesátém osmém roce údajně sovětští vojáci u nás marně hledali na okraji měst odvšivovací stanice. Alespoň se to traduje. Pak se zase prý divili, proč chceme na ten západ, vždyť podle zboží v našich obchodech a naší úrovně se máme výborně. Teď nám překvapivě nabízejí tato srovnání a řekl bych méně ironická.
To však nic nemění na tom, že nikdo pořádně neví, jak tu s nimi budeme žít. Sami příchozí Rusové připouštějí, že si jich příliš nevšímáme a že se k nim chováme hodně uzavřeně. Sami také přiznávají, že vlastně nevědí, co ten velký pohyb lidí z východu a z jihu do Evropy přinese. Nový pelmel národů? A ras? Zatím to i podle nich vypadá, že tu žijí jakoby odděleně od Čechů, zároveň s nimi, zároveň mimo. Co bude dál, sami neodhadují. Stane se Praha poloruským městem, kde učitelé budou o hodinách dějepisu mí problém se žáky dvou, tří národností shodnout se na výkladu dějin, ale jinak se vlastně nic dít nebude?
Za první republiky a za několik předchozích století jsme takto žili s Němci a s Židy. Tři druhy obyvatel v jednom městě a tři druhy lidí se podle všeho příliš nemísili a žili si vlastně každý po svém. Za ta staletí na sebe byli všelijak zvyklí a všelijak spolu uměli i neuměli vycházet. Pak to jednoho roku bouchlo a během několika málo let byla Praha tří národností minulostí. Kdo má pocit, že jsme se tenkrát všelijak obohacovali, měl by si přečíst autentické knihy vzpomínek z té doby. Například paměti pana F.X.Baštíka "Vyučil jsem se u Kafků." Žádná selanka, natož multinárodní kotel to nebyl, každý chodil raději po svém chodníku a na ten druhý – pokud už musel – se díval buď pohrdlivě nebo podezíravě. Asi proto to pak tak rychle a smutně skončilo a zmizelo.
Zatím to vypadá, že i naše moderní soužití s Rusy bude v lepším případě také pouze takové chození po odlišných chodnících. A možná i na tu procházku do Stromovky bude raději každý chodit v jinou dobu.