Při cestě nočním metrem v centru Prahy jsem vyplašil romskou kapsářku, která se na eskalátorech drze nalepila na staršího chlapíka v obleku, bez jeho povšimnutí mu rozepnula brašnu přes rameno a hledala v ní úlovek. Mého pohledu si nejprve všiml její statný bodyguard, který šel několik kroků za ní, hned začal gestikulovat, aby zmizela, a zároveň na mne začal hulákat romsky, možná rumunsky, nějaké nadávky, kterým jsem naštěstí nerozuměl. A srozumitelnými gesty mi naznačil, že pokud někomu zavolám mobilem (snad policii), najde si mne. Pak oba rychle utekli směrem k nejbližší soupravě metra. Pro zajímavost, postižený chlapík si vůbec ničeho nevšiml, opilý ale myslím nebyl.
Nikoho jsem nezavolal, úlovek se jim pro tu chvíli nepodařil, ale zkazili mi náladu okamžitě. Nadávkami i bezostyšnou drzostí, s jakou si navíc vybírají nejstarší oběti. Stejnou kapsářku jsem totiž vyplašil během čtrnácti dnů už podruhé. Předtím uprostřed dne se na jiné stanici lepila na eskalátorech na starého, zamyšleného důchodce a také mu zezadu probírala jeho tašku. Sjížděl jsem v protisměru a zavolal jsem na toho důchodce, zlodějka ucukla a zase bez úlovku znovu jako myška utekla. Tenkrát tam žádný její bodyguard patrně nebyl.
Shodou okolností jsem si ten večer po příjezdu domů pustil k pozdní večeři Radiožurnál. Právě vysílali předpůlnoční pořad Nad věcí, kde známý publicista a disident Jan Urban rozjímal o komunismu, o našem vztahu k menšinám apod. Říkal a vysvětloval, že si musíme svoje menšiny hýčkat. Po právě prožité historce v metru mi to znělo poněkud ironicky, ale budiž. Jednoho z posluchačů, který se dovolal do pořadu, to však vysloveně naštvalo. Popsal dvě události s Romy, které určily jeho celoživotní vztah k nim – jak je jako školáky přepadli romští kluci cestou do školy, obrali o všechny peníze a zmlátili, a jak jako dospělý dostal v jednom pražském parku od nich krumpáčem do hlavy, a nejen, že opět přišel o peníze, ale byl rád, že vůbec přežil, a tak ať se nikdo nediví, že podobné mentorování o hýčkání menšin nechce slyšet, protože má prostě své zkušenosti. Jan Urban namítl obvyklé, že přece nemluví o romských kriminálnících, takové činy také odsuzuje, ale mluví o těch ostatních a že nelze na žádnou skupinu uplatňovat princip kolektivní viny a glajchšaltování. Znělo to však po odvyprávěných zážitcích poněkud necitlivě i mimoběžně. A tak nás mediální elity napomínají a vyzývají k lepšímu, nepředsudečnému chování k menšině a my jim zase se pokoušíme sdělit své zážitky a vzájemně se příliš neslyšíme.
Hýčkat se pravdivě.
Ve stejném pořadu shodou okolností předtím ale Jan Urban mluvil o předlistopadových komunistech. Vysvětlil srozumitelně, proč se proti nim snažil bojovat a že svůj boj bral jako vendetu režimu, který mu zabil otce. Slova, která já osobně dobře chápu, leč napadlo mne, proč při této úvaze ani jednou neřekl, že i přes špatné zážitky s předlistopadovými komunisty musíme také u nich rozlišovat a bránit se glajchšaltování a předsudkům. A proč své zážitky, jak jeho život a jeho blízké "přepadli" komunisté, uzavřel do vlastně stejně uzavřeného, jednoznačného postoje vůči nim jako jiný vůči další skupině lidí za to, že od nich dostal krumpáčem nebo ho ponižovali klukovským okrádáním a strachem.
Je to vlastně pořád stejné a jednoduché. Lidé se řídí nejvíce svou vlastní zkušeností a svými zážitky a jinému, obzvláště tedy mentorským výzvám, neuvěří. A zejména negativní zkušenost má svou sílu pro zbytek života. Když mne několikrát stejná skupina obchodníků ošidila, co budu dělat? Budu se jich a jejich obchodů vyhýbat, budu před nimi nejspíš varovat svoje děti a budu na podobně vyhlížející obchodníky, mající buď stejnou barvu pleti nebo stejnou legitimaci, pohlížet preventivně velmi nedůvěřivě. A také je nebudu považovat za své lidi.
Zažil jsem v životě už dost různorodá prostředí a pokaždé, když se tam vyskytl nějaký Rom, který žil slušně a který se snažil třeba i studovat, měl jsem zpravidla pocit, že to okolí vítá a fandí mu. Dokonce to lidé vítali s jistou úlevou a oceněním, že i takový se vyskytuje. A zažil jsem to na vojně, v práci a jinde. A tak si nemyslím, že ta "většina" je sama o sobě nepřátelská.
Nepřátelskou ji činí, jednak již zmíněné špatné zkušenosti a jednak poněkud nechápavé mentorování elit. Bohužel i v nedávném Respektu jsem si přečetl článek, kde bylo Václavu Klausovi vyčteno, že kdesi v Brně zmínil, že většina žadatelů o jeho milost jsou občané romského původu a že taky to (jejich množství ve vězení) zhoršuje jejich nelehké postavení ve společnosti. Opravdu by Václav Klaus udělal lépe, kdyby romskou společnost rozmazloval tím, že by by nic takového neuváděl a nenazýval, co většinové populaci na nich vadí? Nejsem o tom přesvědčený. Pojmenovávat pravdivě problém znamená snad hledat jeho řešení. Dostatečně dlouho jsme žili ve dvacátém století v režimech, které se přímo bažily v nenazývání, v úmyslném přehlížení všech příčin každodenních problémů, a víme, kam to vedlo. Postupně se vytvořila tak iluzorní realita a tak iluzorní její mediální obraz, že už žádným řešením nikdo nevěřil.
Není kam utéct.
Když před nedávnem se starostové Chomutova a předtím Vsetína chopili řešení situace ve svých městech s nepřizpůsobivými a převážně romskými občany, sneslo se na ně kvantum kritiky. Většina té kritiky zněla z Prahy a zase dost často nešťastně mentorsky a povětšinou asi od lidí, kteří Chomutov a Vsetín nijak neznali. A tak o situacích v obou městech vznikla zase dvojí realita. Ta, jak se o tom psalo v novinách, a ta, jak se o tom běžně mluvilo a to hlavně v obdobných městech, kde mají stejné starosti. Vznik takové dvojí reality sotva něčemu pomohl.
Potíž je také to, že mnozí kritici chomutovských a vsetínských radnic kritizovali z pohledu skutečně velkoměstského. V Praze, když vás v jedné čtvrti otravují či přistihnete tam bezostyšnou kapsářku , sednete na metro a přejedete jinam a ani si neuvědomujete, jak často podobná úniková řešení používáte. V běžných okresních městech není kam přejet. Pokud město ovládnou svým chováním lidé, kteří nedodržují obvyklé normy chování jako druzí, prostě to město zničí, málokdo se v něm vyspí, všichni se postupně mění v naštvané a děti ve vystrašené.
Sám jsem zažil ve svém trvalém bydlišti v jednom okresním městě, když do jednoho domu v mém okolí byla nastěhována rodina, která žila celý den a hlavně v noci na ulici. Co bylo platné, že k nim často zajížděli policisté, že ve zbylých patnácti domech ulice žili lidé, kteří tak nežijí! Ta jedna rodina a jeden dům prostě předchozí klidný život ulice zničil napadrť. Většina se musela podřídit mentalitě menšiny. Nebylo před ní kam utéct, nešlo v noci spát, ve dne se věnovat obyčejnému životu jako předtím, a rodila se nová nenávist. Byl problém v té většině, která nemohla spát a nevěděla co dělat? Nebo v té menšině? A nebylo jediné možné řešení, které by situaci zachránilo, kdyby ta menšina přijala způsob života většiny ulice?
Ta menšina byla po čase z ulice vystěhována, zřejmě neplatila pronajimatelům nájem, ale to samozřejmě je jen oddálení řešení do budoucnosti a přenesení problému jinam. Jistě, aby se ta menšina naučila chovat jako jiní, museli bychom mít třeba vlidnější školství pro Romy, jenže tito lidé tam své děti stejně s vysokou pravděpodobností neposílali. Jejich způsob života považoval jakékoliv školství zjevně za zbytečnost. A to přesto, že dospělí z té rodiny byli z generací, které bývalý režim určitě ještě přinutil nějaké školy navštěvovat a do nějaké práce chodit.
Pokud tedy má být většina, ta plná předsudků ze špatných zkušeností, oslovena, neměla by být především oslovena důkazy o jiném chování té menšiny? A současně také, aby ti, kteří mají pocit, že tu většinu mohou oslovit,a kárat uváděli pravdivé informace, nezatajovali je a nenapomínali pořád někoho, kdo se jen pokusí šeptnout kritické údaje či se pokusí něco řešit, před čím on nemůže snadno utéct, protože se chce třeba v noci vyspat. Jinak se obávám, že jejich výzvy o hýčkání menšin zůstanou skutečně pouze jakýmsi mentorováním a problému jedině přitíží. A vytvořením dvojí reality paradoxně nahrají různým, skutečným rasistům, před kterými tak často varují.