Sorry!
Před listopadem, hlavně v osmdesátých letech, se v češtině rozmohlo omlouvání. Pořád se někdo někomu omlouval a pořád někde bylo slyšet "sorry". Nejprve se to objevilo při tenise, tam v té době říci soupeři "promiň" při zahrání "prasete" bylo zcela mimo. Ale pak anglické "sorry" zdolávalo s nečekanou vehemencí všechna prostředí. Všude a pořád bylo nutné se někomu omlouvat a všude po anglicky. A to v době, kdy u nás jinak znalost cizích jazyků skomírala. To anglické promiň snad mělo zdůraznit, že se sice omlouváme, ale tak trochu inkognito. Jako při tenise, kde se "prase" také zahraje jen nedopatřením. Vždyť všichni víme, že za všechno může ještě někdo jiný. Že v téhle zemi v této době nemá smysl upřímně se omlouvat a litovat, když některé výchozí podmínky jsou prostě dané a neomluvitelně dané.
Dokud "sorry" vládlo jenom sportu, panovalo vcelku na území vkusu a přijatelnosti. Jenže čím dál častěji bylo slyšet, kde by ho člověk zrovna nečekal. Sotva bylo něco trapnějšího, než poslouchat ve škole na akademiích stejně mladé, ale už funkcionářsky zažrané (či vyžrané) svazáky, kteří na nás pouštěli různé fráze, doslovně převzaté z projevů ideologických starců, aby ale pak o přestávce je bylo slyšet mezi sebou "sorry, vole!". Při troše fantazie si tenkrát šlo představit, jak na zasedání předsednictva ÚV KSČ se přetahují Jakeš se Štrougalem o jakýsi bod rozvoje budování rozvinuté socialistické společnosti, aby si pak po zasedání také řekli navzájem "sorry". Zatímco na tenise (a tenis se tehdy hrál všude jako dnes golf) to ještě pořád znělo jako běžná frajeřina nebo hantýrka, v jiných prostředích se "sorry" postupem času stávalo protivnou ozvěnou všeobecné prázdnoty a nezodpovědnosti.
Pak naráz, a člověk si toho nestihnul hned všimnout, a tak, jak už slova z obecného jazyka zničehonic zase vypadávají, z češtiny "sorry" zmizelo. Najednou se nebylo zapotřebí za nic "sorry" omlouvat. A řekl bych, že se moc nemýlím, ale ten únik z obecné češtiny se datuje někdy kolem roku 1989. Najednou prostě už nebylo v módě se přehnaně a poněkud silácky omlouvat. Snad by to mohlo být i náhle podezřelé.
Super!
Za to se za pár let poté v češtině uhnízdilo a hojně rozšířilo jiné převzaté slovo. "Super!" Osobně jsme ho poprvé slyšel jako výrazný superlativ zase na sportu. Od fotbalistů. Psal se rok cca 1992. A pak už to opět jelo jako obvykle. A člověk jen sledoval, kde všude se s ním potká. A z jakých různých úst na něj vypadne. Od starého, zachmuřeného řidiče po otázce, jak se v jeho městečku bydlí: "Super bydlení!" Uprostřed jedné z evropských metropolí na nedostatečně označené zastávce autobusu do Prahy ho na mne okamžitě vyhrkla mladá studentka, jakmile pochopila, že mluvím kupodivu taky česky a že odsud opravdu pojede autobus až do Prahy: "Super! To je suprový!" Policajt přede mnou mluvil o "supr" práci. Prostě jakákoliv spokojenost nebo nadšení musely a musí být vyřčeny se sebevědomím až nečeského původu. A opřeny o nečeské slovo, jinak by to možná znělo nevěrohodně.
Snad užívání slova "super" není pouze jakousi českou módou. Přesto se nezdá příliš uvěřitelné, že to byla čirá náhoda, jak zrovna tohle slovo jsme s takovou chutí převzali do své řeči někdy v první polovině devadesátých let, že zrovna ono v tu dobu nahradilo v četnosti používání jiné anglické slovo, a že se dokonce prosadilo do slovníku snad skoro všech věkových generací a společenských vrstev. (Možná i bývalí a současní komunisté si potom, co si na své prvgomájové veselici zazpívají Internacionálu a jiné revoluční písně, řeknou při rozchodu "dneska to bylo super!")
A tak jsme se v jedné éře pořád "sorry" omlouvali, v jiné se často máme, cítíme, jsme "super". Člověk přitom tiše závidí třeba Holanďanům, kteří mají ve své řeči na vyjádření pohodového stavu nepřeložitelné a nenahraditelné domácí slůvko "gezellig". Přece jen v rodné řeči blaženost i pohoda zní věrohodněji. A nehrozí nebezpečí, že to slovo bude "in" jenom po omezenou dobu. Po dobu, která může pak náhle skončit a stejně zmizet, jako se tu a tam z obecné řeči dokážou vytratit jednotlivá převzatá slova.