Schválně jsem v nadpisu použil britské označení "lady T", jiné její slavné označení "železná lady" je sice ještě známější, ale údajně se poprvé zrodilo v sovětském tisku. A to, jak ji právě tento a náš tisk miloval, mám ještě v paměti. Její osoba tehdejší karikaturisty i politické komentátory vytáčela do nezapomenutelné nepříčetnosti, srovnatelnou vyvolával už jedině Ronald Reagan. A bylo proč. Její úspěchy a názory nešlo přehlížet.
"Dáma zásady nemění."
Podařilo se jí třikrát vyhrát pro konzervativní stranu volby. Jako jeden z mála politiků druhé poloviny dvacátého století vytvořila vlastní politickou školu, ba přímo ideologii – thatcherismus. Při vší úctě ke Kohlovi a Mitterandovi se stala nejvýraznější postavou evropské politiky osmdesátých let. Dokázala zvrátit velmi neúspěšný vývoj britské ekonomiky, napadla dosavadní model "státu sociálního blahobytu" a to v rodné zemi samotného Keynese, postavila do latě britské odbory, jejichž vedení koketovalo i s východním blokem, zároveň se stala průkopnicí moderních privatizací, ve válce o Falklandy vrátila Británii vojenskou i velmocenskou důstojnost. A Britům restituovala vytrácené sebevědomí, ovšem i jistý nacionalismus.
Její názory byly pro leckoho i za železnou oponou nebezpečně inspirativní. Nutno ale dodat, že ji neměli rádi nejen soudruzi z východního bloku. Dodnes rozděluje Brity. Jeden, takřka veterán z Falklandské války, mi k jejímu jménu kdysi dodal, že se mu při jeho vyslovení pořád ještě otevírá nůž v kapse.
Té dámě se podařilo ostrovní společnost značně polarizovat. Lidem, kteří si chtěli "nekonzervativně" žít po svém, zproblematizovala jejich životní styl a postoje. Kdo se nezařadil do střední vrstvy začal víc přečnívat a proto i provokovat. Její konzervativní éra se tak paradoxně stala érou vzniku či obdobím prudkého rozvoje mnoha velmi vyhraněných, alternativních způsobů života od rowdies přes punk, skinheads až třeba k feminismu, které se z její Británie kvapem šířily dál. Levicové intelektuály navíc rozčilovala jako velká odpůrkyně hnutí a étosu let šedesátých, i třeba tehdejšího obrovského rozšíření britských univerzit.
A tak vznikl jeden z paradoxů. Právě za vlády konzervativní premiérky řada konzervativních prvků života u určitých vrstev odumřela. Její omezení sociální sítě dopomohlo k vzestupu kriminality, kupříkladu na ostrovech vyhlášených hospodských rvaček. A to přesto, že vnitřní bezpečnost považovala za jednu ze svých priorit. Její snížení vládních výdajů dokázalo nekonzervativně zhoršit úroveň britského školství. Toho běžného i toho univerzitního. Její některé privatizace napomohly k bohatsví nové generaci magnátů, mezi nimi ale i prý dosti nekonzervativních zlatokopů. Jiné privatizace (veřejné dopravy v určitých městech) kvalitu některých služeb měly nenávratně zhoršit.
Anglický historik Eric Howbswham upozornil navíc na jeden další paradox, který zajisté také levicově založeným intelektuálům nevoněl. Ač byla velkou bojovnicí za liberalizaci světového obchodu, byla zároveň velkou obnovitelkou (stejně jako Reagan) politického nacionalismu své země. Její vítězství na Falklandech navíc probudil nejen nacionalismus, ale i jistý ostrovní militarismus či mužský šovinismus.
To je jedna miska vah. Na té druhé neleží nejen vše, co se jí podařilo změnit, ale také to, co prostě zachránila – jedním slovem lze říci: Británii.
"Zima naší nespokojenosti"
Kam by asi Británie mířila, kdyby v roce 1979 nenastoupila Thatcherová? Rok 1977 se v britské literatuře přezdívá rokem chudoby, rok 1978 je spjat zase s často citovaným termínem "zima naší nespokojenosti". Po celá sedmdesátá léte se Británie stala zemí mnoha stávek. A nestávkovali jen proslulí horníci za mrazivých dnů. Tu stávkovali popeláři, hromadily se odpadky po ulicích, jindy zdravotní služby, vznikaly problémy s převozy nemocných, někdy dokonce hrobníci, a tak se neodvážely mrtvoly. Ročně se prostávkovaly v součtu miliony pracovních dní.
Častým úkazem bylo vypínání proudu, britští čtyřicátníci dodnes vzpomínají i na dětství při svíčce. Kdo chce tehdejší Británii poznat, vřele doporučuji ke čtení román Jonathana Coea Pár trotlů. /vydal Odeon před několika málo lety, a obzvláště doporučuji všem, kteří prožili stejná léta dospívání v nějakém českém průmyslovém městě./
Sedmdesáté roky byly ekonomicky nehezkými roky jistě pro celý západní svět. Jenže v Británii, oproti třeba SRN, rostly negativním směrem souběžně i takové ekonomické veličny, které se jindy vylučují. Nezaměstnanost a inflace. Objevil se jev zvaný stagflace. A to v zemi, která byla ještě v padesátých letech druhá na světě v HDP, teď sotva patnáctá. Kdysi největší automobilový vývozce na zeměkouli se najednou stal státem, který do své země víc aut dováží, než sám vyrobí.
Británie ztrácela svůj lesk od válečného vítězství v roce 1945 téměř nepřetržitě. Procházela mezinárodními fiasky jako Suezská krize 1956, postupnou ztrátou kolonií. Stupňující depresi v sedmdesátých letech však navíc rozšířly vlny útoků IRA, v roce 1974 dokonce přenesené na území samotné Anglie. Zvyšuje se rasismus i zločinnost s přívalem přistěhovalců. V roce 1973 sice země vstupuje do Evropského společenství, ale běžný Brit to pocítí hlavně přes ztrátu levných potravin. Vlády se střídají, labouristé s konzervativci, ale ani jedna nevybředne z mnoha kompromisů a neupeče ráznější program. Naopak v jednotlivých stranách se objevují různá radikální křídla, u labouristů včetně marxistů. Stávky v průmyslových oblastech posilují nacionalismy Skotů a Walesanů. A i v tom fotbale vyhrávají hlavně Němci – anglické národní mužstvo mělo právě v sedmdesátých letech největší problémy se dostat do závěrečných bojů na světový i evropský šampionát.
Nadějné vyhlídky.
Bylo to celé bez nadějných vyhlídek. Chtělo to prostě změnu, chtělo to někoho, kdo přestane dělat kompromisy na všechny strany, kdo dá zemi vyhraněný program a jasný směr, byť se všemi riziky, které to přináší.
"Hodně pracujte, nežijte na dluh, spořte, chtějte za dobrou práci dobrý plat a podpořte svou policii." Tak zněl jeden ze vzkazů Thatcherové svému národu, který přeneseně vyjadřujej její program.
Vedle podobných předsevzetí, odhodlanosti, kvalitního ekonomického programu potřebovala i nejzásadovější politička štěstí. A to jí také potkalo. Těsně před začátkem její éry nalezla Británie zásoby ropy ve Skotsku, které brzy začaly plnit státní kasu i řešily nezaměstnanost ve Skotsku. V roce 1981 se konala velkolepá svatba Charlese a krásné Diany,což v Britech oživilo úctu středních vrstev k tradičním hodnotám. V roce 1982 se Argentina rozhodla připravit Británii o Falklandy, protože argentinští politici předpokládali, že země ovládaná dvěma ženami určitě nepůjde do války kvůli vzdálenému ostrovu. Osudově se mýlili. Premiérce Thatcherové přihráli na smeč. "Napadli kus naší země", řekla a demonstrovala celému světu svou bojovnost, neústupnost, i kvalitu britských špičkových vojáků. Vyhrála válku a to se vždy počítá.
Další štěstí. Takřka s její érou začala v roce 1981 éra prezidenta Reagana, stejně silně odmítajícího kompromisyv mezinárodní politice a stejného pohledu na ekonomii i společnost. Došlo k vytvoření nové silné atlantické vazby Británie – USA. V průběhu jejího vládnutí začali chřadnout ruští starci z Kremlu a ona jako jedna z prvních instinktivně správně odhadla, že Michail Gorbačov je muž, se kterým může uzavřít dohodu. Jejich první výrazné setkání proběhlo ještě před Gorbačovovým zvolením do funkce generálního tajemníka.
V ekonomice odmítla ustoupit odborům ve stávkách, omezila je zákonem tak, že mohli nyní stávkovat pouze proti konkrétnímu majiteli, ne ze solidarity a napříč resorty. Místo odborů se jí podařilo oslovit samotné dělníky tím, že začala ve velkém rozprodávat obecní byty do soukromého vlastnictví. A takový vlastník bytu měl hned jiné než socialistické myšlenky. V poválečných dějinách západní Evropy to ostatně nebylo poprvé, kdy úspěšný pravicový politik prosadil svou politiku přes byty. (viz. Adenauerovo a Erhardovo Německo.)
Zásadně snížila roli státu a státního ropočtu, privatizovala do té doby v nevídané formě státní i městský majetek vesměs přes akciové trhy. Snížením daní i deregulací bankovního trhu vyvolala velký třesk, jehož důsledkem byl vznik nového silného bankovního City v Londýně i vytvoření silného počtu drobných akcionářů. Zmenšením státního sektoru deregulovala v důsledku i trh práce. Nezaměstnanost klesla, ekonomický růst se nastartoval. Výrazně podporovala liberalizaci obchodu, ale zároveň chránila svou měnu a lpěla na její samostatnosti.
A přes všechna ale, která u důsledků některých jejich kroků zůstávají, důkazem její politické úspěšnosti je, že její strana se v podstatě dodnes z jejího odchodu nevzpamatovala. A že za jejího nástupce se klidně prohlásil pozdější lídr labouristické opozice Tony Blair.
Značka důstojnosti.
V roce 1988 v Bruggách pronesla slavný projev, který se považuje jako začátek moderního euroskeptismu. Prosazovala v něm jen Evropu národních států a národních měn. Pro nás ovšem je spíše památné, že v takovém důležitém projevu odmítla respektovat železnou oponu a stejně jako jindy hovořila i o Praze a Varšavě a Budapešti jako o významných evropských městech. Což zdaleka nebylo před rokem 1989 u západních politků pravidlem. Vzala nás zpátky do Evropy.
Po roce 1989 jsme ji u nás mohli vídat a našla zde i svého oblíbence. Zatímco Václava Havla označila po osobním poznání jako politika, který bojoval za správné věci, ale za levicově zaměřeného. Václava Klause prohlásila za pravého konzervativce a pravicového politika. Důkazy pro takové označení jsou složité. Naše polistopadové reformy a její reformy přece jen reformovaly úplně jiný výchozí stav hospodářství. A v některých věcech by si jistě s Klausem asi podrobněji ani ona nerozuměla. Ač konzervativní politička už v sedmdesátých letech bojovala ve své straně za lepší postavení homosexuálů. Dnešní noviny uvádějí, že prý jako jedna z prvních politiků varovala před globálním oteplováním a zdravé životní prostředí a zdraví ekonomiky vnímala oboustranně na sebe závislé.
Václav Klaus se jí odvděčil mimo jiné tím, že v předmluvě k jedné její monografie označil právě 4. květen roku 1979 za začátek nejen její éry ale i za začátek revoluce ve střední a východní Evropě.
Možná troufalé tvrzení, ale určitě stojí za to si tento den připomínat. Nastoupila k moci politička, která se povedla a která se mi osobně i z odstupuč asu jeví jako důstojnější reprezentatntka svého řemesla než současní evropští a světoví lídři. Vůbec na mne působila ta silná generace politiků osmdesátých let – Thtacherová, Mitterand, Kohl, Reagan a G.Bush. starší, i koneckonců sovětský Gorbačov – nějak mnohem důstojněji než dnešní vládci Evropy a světa. Možná to bylo trochu dáno i mým věkem, ale je dost dobře možné, že prostě důstojnější opravdu byli.